Pohádka o záplavě názorů na výchovu dětí
Tvořte u svých dětí emocionální inteligenci …
Pokud vaše sedmiměsíční děťátko na návštěvě u babičky srdceryvně řve, ačkoli je čerstvě napapané, přebalené a stále si “nedá pokoj“, zajisté se vám dostane “ověřené“ rady, ať své dítě necháte vykřičet, neboť se mu nyní správně roztahují plíce. Můžete také zaslechnout slova jako: „Nech ho být, však musí pochopit, že tady nejsi jenom pro něj, musí si zvykat, že máš i svůj život.“ A mnohá další “zajímavá“ doporučení.
Máte-li například starší děťátko, dejme tomu tříleté, které zrovna pustilo třicetikilového psa do vašeho zrekonstruovaného domu, což doprovázelo rozbití vzácné vázy, rozsypání hlíny z květináče a zabahněné stopy vašeho dítěte i čtyřnohého domácího mazlíčka po celém bytě, dostáváte se do velmi stresující a šokující situace, kdy zřejmě opět uposlechnete názory a vašimi blízkými odzkoušená výchovná opatření. Psa vyhodíte ven, dítě seřvete, jak nejlépe umíte a popřípadě mu uštědříte výchovný políček. Na protest vaše dítě začne naříkat, mračit se, vztekat se a vy jej pošlete okamžitě do svého pokoje, zabouchnete na ním dveře a s výhružným tónem mu nařídíte, že dokud se neuklidní a sám si neuvědomí svou chybu, nemá vám chodit na oči.
V těchto “výchovných“ postupech vás více či méně mohou utvrdit nejen vaši příbuzní a známí, ale také média, TV pořady, knihy o výchově i internet či někteří dětští psychologové při besedách v mateřských školkách, kdy vám například doporučí dítě do školky přivést a pak rychle utéci, i když váš malý špunt řve jako tygr, protože do školky jednoduše nechce, ještě k tomu nedozrál. Jsou to však postupy mylné a výrazně škodlivé pro obě strany, rodiče i děti.
Takováto klasická reakce rodičů, uváděná ve dvou výše zmíněných příkladech je naprosto většinová při výchově dětí. Obvykle vychází z rad a doporučení našeho okolí, ale hlavně z vlastního dětství, kdy s námi stejně zacházeli naši rodiče. Při dětském “zlobení“ je naprosto normální rodiči vyčlenit své dítě ze sociálního kontaktu, zavřít jej do pokoje a nařídit mu, vrátit se, až se uklidní, či až si uvědomí, za co bylo potrestáno a proč. Malé dítě absolutně nechápe celou kritickou situaci. Cítí se ohroženo a trestáno svými nejmilovanějšími lidmi, které chápe jako ty, u kterých je vždy v bezpečí, na které se vždy může spolehnout, a u kterých najde vždy otevřenou náruč s plným pochopením, láskou a důvěrou. Najednou se na něj tito lidé mračí, křičí po něm, trestají jej, vyhánějí jej od sebe, nekomunikují s ním a i po překlenutí aktuálního konfliktu jej trestají i třídenní pokračující ignorací, za to co provedlo v minulosti a co vlastně ani svými nedozrálými emocionálními mozkovými centry nebylo schopno ve svém věku plně pochopit.
Vysvětleme si z vývojového pohledu chování dětí ve dvou uvedených příkladech.
Důvodem pláče sedmiměsíčního čerstvě přebaleného i nakrmeného děťátka může být cokoli. Rodič nikdy nemusí přijít na to, čeho přesně se mrzutost dítěte týká, ale může se napojit na jeho prožívané emoce. Je-li tato malá bytost najednou v neznámém prostředí u své babičky, velice snadno jej může polekat cokoli, čemu nedokáže porozumět. Mohou to být různé předměty v bytě, rozmazlený babiččin pes, průvan či pohupující se záclony nebo i samotný hlas a způsob chování dosud ne tolik pro něj známé babičky. Ačkoli má základní potřeby jídla a hygieny zajištěny, mohou nastat situace, které jej vyvedou z míry, kterým nerozumí, ve kterých se cítí ohroženo. Výsledkem je náruživý pláč, který v překladu pro dospělého člověka znamená: „Necítím se dobře, něco mne polekalo, potřebuji se, maminko uklidnit ve tvé láskyplné a bezpečné náruči.“ Pokud mu maminka vyhoví, zaplaví dítě čirá blaženost, je doslova syceno bezpodmínečnou láskou své matky a nabírá na sebedůvěře k sobě samému i ke světu, který se před ním postupně otevírá.
Zdeněk Matějček světově uznávaný dětský psycholog, ve své knize “Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte“ v kapitole s názvem “Úzkost z opuštění“ uvádí, že zhruba od pěti měsíců se u dítěte připravovalo poznávání nás samotných, čili konkrétně člověka jemu nejbližšímu, ve většině případů jeho mámy. Mělo radost z její přítomnosti, laškovalo s ní, ale když mělo nějakou jinou zábavu, klidně ji propustilo. V 7. měsíci od svého narození, ať má zábavu jakoukoli, stále nám dává zřetelně najevo, jak moc si chce nyní svého nejbližšího člověka (mámu) udržet, jak moc jej nechce ztratit z dohledu a pokud se tak stane, dává svou nelibost velice hlasitými projevy najevo. Zřejmě se jedná o dozrání jeho úzkosti z opuštění a jakoby jen jeho nejbližší člověk (máma), byl ten jediný, který jej v tomto vývojovém období dokáže uklidnit a poskytnout mu láskyplnou ochranu. Vždy se u dítěte v tomto věku jedná o jednu jedinou osobu, které dává ve svém životě přednost, která se o něj po většinu času láskyplně stará, kterou vnímá jako svého ochránce či původce pocitu jistoty.
Pocit jistoty a bezpečí je jednou z nejdůležitějších a nejzákladnějších duševních potřeb jak dítěte, tak také dospělého člověka. Pokud není tato potřeba uspokojena již v raném dětství, může to mít velice neblahý vliv na celý zbytek života, kdy si dospělý člověk hledá uspokojení této potřeby v mnoha případech u pochybných skupin osob, které po něm na oplátku vždy vyžadují cosi nečistého zavánějícího pletkami se zákonem.
Zdeněk Matějček ve své knize dále vysvětluje, že kdykoli k dítěti někdo přijde, právě v okamžiku, kdy jej přepadne úzkost, trápení, nepohoda z nepochopené situace, strach …, vždy se takzvaně dovolá pomoci, bude něco takového očekávat i v budoucnosti. Jednoduše řečeno, bude mít důvěru ve své lidi. Z tohoto hlediska je i velmi pravděpodobné, že dojde k poznání, že jeho svět, do kterého přišel, není zlý. Z toho vychází další krůček k tomu, aby si dítě při svém vývoji uvědomilo, že v tomto světě je možné lidem věřit a s důvěrou zároveň tvořit i hledět do své budoucnosti. Zároveň s tímto vším se u již takto malého sedmiměsíčního dítěte tvoří první základy životního optimismu.
Malé dítě má vyrůstat v prostředí citově vřelém a stálém. V 7. měsíci se toto doporučení poprvé zřetelně zhodnocuje. Bude se dále upevňovat, ale právě v tomto období u dítěte začíná cesta za životní jistotou, důvěrou a optimismem. Všechny tyto vývojové etapy vždy začínají v určitém období našich dětí, většinou v rozmezí od početí, chcete-li narození do šestého až sedmého věku dítěte. Pakliže budeme dávat na rady našich rodičů, známých, kamarádů a nebudeme si svých dětí v tomto konkrétním případě sedmého měsíce všímat, necháme jej pravidelně samotné v postýlce plakat, aby se mu takzvaně “roztáhly plíce“ může se nám také stát, že mu pomalu ale jistě vydláždíme cestičku k životní nejistotě, nedůvěře a pesimismu. Pokud nás pravidelně naše nemluvně ze své postýlky, kočárku či ohrádky volá a my si, jej pravidelně nevšímáme, jednou nás volat přestane … Zajisté není možné, při jakémkoli byť i minimálním pípnutí dítěte, ihned všeho nechat, běžet za ním a zároveň na sporáku nechat spálit nedělní oběd či sváteční košili našeho manžela od rozžhavené žehličky. Na paměti bychom měli mít především bezpečí a blaho sebe, své rodiny, svého zázemí a samozřejmě i svého, naši pozornost zrovna vyžadujícího, dítěte.
Vraťme se nyní k druhému příkladu a to k absolutně nevhodnému potrestání tříletého dítěte, které ve svém vnitřním světě ještě nedokáže pochopit požadavky dospělých lidí, co se smí a co se nesmí.
Dr. Catherine Gueguenová ve své knize “Cesta ke šťastnému dětství“ uvádí, že dítě je křehká, zranitelná a tvárná bytost, která se teprve utváří. Ve většině rodin není vztah dítěte a dospělého vyrovnaný.
V otázkách bezpečí dítěte a jeho okolí je tento postoj na místě, neboť je to právě rodič, který určuje na základě svých zkušeností, jaká situace může dítě ohrozit a před čím jej za každou cenu musí chránit. Ovšem v situacích běžného bytí, může rodič své nadvlády využívat a dítě velmi snadno především za pomoci uměle vyvolaného strachu ovládat, manipulovat, týrat a podobně.
Mozek je „plastickým“ orgánem a od toho se odvíjí pojem „Neuroplasticita“. To znamená, že mozek má schopnost se „přetvářet“. Konktrétně se jedná pod vlivem různých zkušeností vytvářet nová spojení či vymazávat staré obvody. U dětí je mozková neuroplasticita mnohem větší, než u dospělých a také že zejména u dětí může vést dvěma cestami. Tou první směrem k příznivému vývoji a tou druhou k nepříznivému vývoji. Vše co malé dítě zažije, v jaké náladě, prostředí a ovzduší vyrůstá, ať už doma, venku, ve školce, ve škole … veškeré tyto vztahové prožitky hluboce utvářejí jeho stále se vyvíjející mozek, čímž tvoří velký důraz při vývoji jeho kognitivních a sociálních dovedností.
„Citace z knihy: Profesorka Nancy Eisenbergová, odbornice na výchovné vědy z Arizony, svými výzkumy potvrzuje, že čím více prožívá dítě zkušenost empatie, tím více se stává společenským a tím méně se u něj vyvíjí agresivní a asociální chování. Konec citace.“
Jste-li vědomý rodič, dokážete se jistě při vzniklých konfliktech mezi vámi a vašimi dětmi, rozpomenout na své vlastní dětství a také na způsoby řešení podobných situací právě vašimi rodiči či autoritami ze školek, škol a jiných zařízeních. Vzpomenete si, jak se k vám chovali? Zda s vámi komunikovali o důvodech vašeho jednání, zda se vás tázali, zda víte, co jste provedli a jaké to bude mít následky, zjišťovali, jestli skutečně rozumíte nadávkám a sprostým slovům, které mezi dětmi používáte nebo jste je jen někde zaslechli, aniž byste jim porozuměli a nyní zjišťujete, jaké z jejich vyslovování vyplynou důsledky? Při jakékoli nepleše vás jistě rodiče seřvali, dostali jste výprask, nikdo s vámi o důvodech vašeho konání nediskutoval, zda jste danou věc vyvedli naschvál nebo to byla jen nechtěná náhoda a pak vás různými způsoby potrestali. Výpraskem, zákazem vaší oblíbené činnosti, odebráním oblíbených hraček nebo i ignorací a zavřením do pokoje. Při podobných vylomeninách vašich vlastních dětí budete mít zcela stejné tendence, jak konflikt řešit. Možná v umírněnější míře, ale zcela jistě vám takováto řešení naskočí jako první, jelikož vaše emoce napnuté jak špagát ze zrovna spatřeného nepořádku budou vyžadovat to pravé zadosti učení vašemu malému rebelovi, který jej způsobil. Pokud však víte, že se nechcete a nebudete chovat stejně jako vaši rodiče, víte i to, že zrovna vaši rodiče nebyli „zlí“ rodiče, byli pouze vychováni zase svými rodiči, svým autoritativním okolím, kteří je k takovému jednání naučili. Dnes je rozdíl v tom, že za dob vašich rodičů nebyl dostupný internet ani žádné jiné odborné a veřejné informace, které by jim napomohly pochopit, proč se v daných situacích ke svým dětem chovají tak drsně a nekompromisně. Zároveň si také dokážete uvědomit, že ačkoli jste se ne vždy ke svým dětem chovali spravedlivě a rozumně, neznamená to si nasazovat dračí hlavy a dělat si zbytečné výčitky z toho, že jste jim dali na zadek či je poslali do pokoje. Všechno je tady a teď a jenom tady a teď se dokážete rozhodnout pro změnu v přístupu k výchově vašich dětí, tak aby z nich vyrostli sebevědomí a zároveň velmi chápající a laskaví lidé, jež dokáží nejen řešit životní konflikty v klidu a bez násilí, ale dokáží také druhému naslouchat, aniž by jej hned kritizovali a soudili za jeho nevhodná chování. Tímto způsobem se bude mozek dítěte a jeho emocionální centra vyvíjet správným směrem. Každé z těchto mozkových center se vyvíjí a dozrává v určitém období. Celý vývoj trvá až do věku třiceti let, někdy i déle. Dejme tedy svým vlastním přístupem k řešení různých konfliktů, které jsou u malých dětí prozatím doslova banální, šanci našim ratolestem dozrát do sebevědomé a laskavé bytosti, jež nebude vyhledávat pocity jistoty a bezpečí pro něj v nebezpečných situacích a zároveň bude umět velmi dobře komunikovat, naslouchat, chápat, reagovat i vysvětlovat svému okolí, jejich naprogramované způsoby chování, jež pramení jen a jen z jejich vlastního dětství. Vaše dítě se tak stane vzorem slušného a sebevědomého chování, kdy zná své vlastní hodnoty, je si vědomo samo sebe, váží si samo sebe, nepotřebuje každodenní uznávání například prostřednictvím sociálních sítí ze svého okolí, neboť svou moudrostí uznává samo sebe a dohromady k tomu všemu se z něj nikdy nestane egoistický člověk, který by jen soudil ostatní a sebe samého vychvaloval až do samotných nebes.
Stejně jako vy ve své dospělosti toužíte být respektováni svým okolím a především partnerem s co nejvíce možným empatickým přístupem k vaší aktuální životní situaci, tak stejně po všem takovém touží vaše dítě. Když našemu dítěti od malička nasloucháme, tak pak, až bude vyrůstat, bude umět vyjadřovat své otázky a to beze strachu, že bychom jej odmítli či zesměšnili. Bude umět naslouchat druhým, neboť tím, že mu nyní nasloucháme my, ho to naučíme. Empatickým a milujícím přístupem získáte se svým dítětem opravdový vřelý a důvěryhodný vztah, který možná nejvíce oceníte v období jeho puberty, kdy i přes bouření svých hormonů dokáže být stále s vámi napojeno na rozumné a vzájemně naslouchající komunikační úrovni, jež pak dále bude předávat svému budoucímu partnerovi či dětem, jako obrovský životní dar.
Jedna maminka patnáctiletého syna podala moudrému člověku zajímavou otázku. Žádala jej o radu, co má se svým synem dělat, co se to s ním stalo, neboť celý den hraje jen počítačové hry, do školy se neučí a doma vůbec nekomunikuje. Onen moudrý muž ji odpověděl slovy, zdali si je vědoma toho, co s ním dělala před tím, od narození až do patnácti let. Myslel tím jednoznačně to, jaký byl jejich vztah od malička, jak komunikovali, jak se respektovali, jak se radovali a kolik pozornosti, lásky, naslouchání i důvěry bylo jejich dítěti svými rodiči věnováno.
Jak tedy započít s takovýmto přístupem, možného vhodného vzoru pro své dítě v případě vpuštění zabláceného psa vaší tříletou ratolestí do bytu a následného nepořádku?
Jako první se velmi zhluboka nadechněte a uvolněte negativní emoce, které zahrnuly vaši mysl, po spatření veškerého nepořádku. Řekněte si, že v podstatě o nic nejde, všichni jsou zdraví a živí a nepořádek lze ve většině případů uklidit. Pak vyžeňte ven psa. Ten musí poslouchat na slovo. Je to velké domácí zvíře, sice váš rodinný mazlíček, ale v jeho případě se chovejte nekompromisně. Dále svému dítěti vyzujte zablácené gumáky. Pak si spolu sedněte třeba na schody, dítě si položte na klín a řekněte mu, jestli vidí to bahno všude kolem sebe. Jistě vám odpoví, že ano. Pak se snažte co nejvíce vžít do jeho situace. Představte si sami sebe jako tříleté dítě, jež žije jen přítomným okamžikem, neřeší minulost ani budoucnost, nemá pojem o čase, ani o tom, co právě ve vašem bytě provedlo. Snažte se pochopit, že vaše dítě je ve stavu každodenního objevování a tvořivosti. Uvědomte si, že mozek dítěte není ještě natolik vyzrálý, aby samo dítě dokázalo pochopit, co právě provedlo. Pokud se dítě zlobí a rozčiluje z toho, že jste mu překazili jeho neskutečně zábavnou hru na honěnou z bahna do domu a zpátky, nekřičte po něm. Nebijte je. Dítě v tomto věku nedokáže na základě nezralosti jeho mozkových center držet své emoce na uzdě. Neumí je ovládat, nechápe závažnost situace, a proto lamentuje ještě více než vy. Snažte se dítěti vyjádřit vaše pochopení pro to, co provedlo. Stejně tak jako vy očekáváte pochopení od svého partnera, když mu místo domluveného večera ve dvou těsně před tím zavoláte, že večer rušíte, protože vás nyní velmi potřebuje vaše sestra, která zrovna nemá hlídání svých dětí a nutně musí na noční směnu do práce. Zcela stejné pochopení potřebuje zažít i vaše dítě od vás. Možná si nyní říkáte, že je to ta největší bláznivina, jakou jste kdy četli, ale věřte mi, že pokud tyto situace budete opakovat a dávat najevo dítěti svá pochopení, naučíte jej si v jeho dospělém životě najít právě takový partnerský vztah, který bude mít skutečně pevné základy v oboustranném pochopení, bez kritického obviňování způsobů chování toho druhého. Zajisté ne všechny situace lze plně chápat a nechat je jen tak proběhnout. Ale tím, že začínáte zcela odmalička, naučíte dítě rozlišovat to, co lze pochopit, co lze napravit, za co je možné se omluvit a chybu napravit, ale také jej naučíte, co už odpustit nelze a co si v žádném případě dítě nemůže nechat ve své dospělosti líbit. Například podvádění či psychické i fyzické násilí potencionálního partnera.
Dále v rozhovoru se svým dítětem pokračujte slovy, kterými mu vyjádříte, že plně chápete jeho soustředěnou hru a nadšení ze skákání v bahně, z radosti při dovádění se psem, a také z jeho nadšení pokračovat ve hře s pejskem přímo doma ve svém pokojíčku. Dejte mu najevo, že jej to musí určitě moc bavit, že z toho má radost a že vy jste jako malí, také takovéto podobné vylomeniny rádi dělali. Tím si získáte důvěru vašeho dítka a při každé další podobné situaci, kdy se do ní zcela ponoří a nebude si uvědomovat možné následky, se především nebude bát vaší reakce a nebude z vás mít strach ani z toho, že ho za jeho řádění krutě potrestáte řvaním, bitím či jiným způsobem. Následně však dítěti znovu poukažte na to, jaké následky jeho hra měla. Kolik bince se domů na jeho i tlapkách psa nanosilo. Vysvětlete mu v klidu, že doma je důležité udržovat pořádek a v botách se po čistých kobercích zásadně nechodí, neboť to pak stojí spoustu času, práce a námahy k jeho vyčištění, jež by mohla maminka věnovat třeba společnému dovádění venku s dítětem. Zeptejte se své ratolesti, jestli tomu rozumí, že udělalo doma velký nepořádek a pak jej požádejte, zda vám nyní vše pomůže uklidit. Má zkušenost hovoří o tom, že s takovýmto chápajícím a otevřeným přístupem vám dítě velmi rádo pomůže. A i když po jeho úklidu zůstanou spíše šmouhy, než čistá plocha, stále jej za to oceňte, neboť projevilo snahu svou chybu napravit. Z úklidu i z rozhovoru se s vámi poučí, zapamatuje si jej, v příští podobné situaci už bude uvědomělejší a pokusí se tolik nepořádku nenadělat. Rozhodně jej nekritizujte za to, že vám s úklidem nepomáhá a vše jen rozmazává. Dokonale jej tím demotivujete k dalšímu společnému úklidu v jiné situaci, kdy si na vaše chování vzpomene a nebude vám chtít pomoci, jelikož jste jeho prvotní snažení shodili jako hromadu papíru ze stolu.
Řešení tohoto příkladu je náročné na udržení svých emocí, na naučení se pochopení činnosti vašich dětí a především na čas, který tímto vašemu dítěti věnujete. Ale věřte mi, že pokud se jej postupným tréninkem u svých malých dětí naučíte realizovat, někdy s velkým úspěchem, někdy s malým a někdy také s žádným, tak i přes to všechno své dítě naučíte rozumně komunikovat, naslouchat, mít pochopení, zbytečně nekritizovat a nacházet společná řešení a nápravu za chyby, které se odehrály. Předáváte mu tak pořádně pevné základy jeho emoční inteligence, kdy dokáže pochopit, odpustit, podpořit, pomoci, ale na druhou stranu si je vědomé samo sebe a nenechá si nikým ublížit, nenechá se nikým manipulovat, nepodlehne uměle vyvolanému strachu kohokoli, kdo jej bude chtít využít ve svůj prospěch a naučí se pro svůj budoucí dospělý život vyhledávat právě takové lidi, přátelé, partnery a kamarády, se kterými mu bude dobře, se kterými se bude cítit v harmonii a vzájemném porozumění.
Respektující, empatický a láskyplný vztah je podmínkou pro příznivý a optimální rozvoj a zrání mozku. My jako rodiče tedy za správný vývoj našich dětí máme obrovskou zodpovědnost. Samozřejmě, že často při výchově uděláme chybu, pokud se však za ni dokážeme dítěti omluvit, naučíme tak své dítě vztahové inteligenci. Naše děti tak postupně pochopí, že zaryté tvrzení a trvání na tom, že jen já a jenom já mám pravdu a nikdo jiný ne, je projevem bezmyšlenkovité a nikam nevedoucí tvrdohlavosti. Jen si vzpomeňte, kolik lidí z vašeho okolí nikdy nepřizná, že by chybovalo, ačkoli jste si stoprocentně jisti, že je tomu přesně naopak. Strach přiznat chybu v nás vytvořila autoritativní společnost, ve které jsme jako děti vyrůstaly. Pokud jsme se přiznali k nechtěnému rozbití sousedova okna míčem při hře s kamarády, dostali jsme výprask a domácí vězení na celý měsíc. Jestliže jsme se ve výuce matematiky přihlásili k tomu, že i po třetím vysvětlení stále látce nerozumíme, dostal se nám výsměch učitele i našich spolužáků s otitulováním třídního „blbce“, jež není schopen pochopit, o co zrovna jde. Na základě těchto ponižujících a opakujících se zkušeností je absolutně jasné, že se v dospělosti nedokážeme k chybám přiznat a zarytě tvrdíme jen a jen tu svou písničku. Ovšem pokud tyto stavy pochopíme a k vlastním dětem zvolíme zcela opačný přístup, vychováme zcela báječné, chápající, vyrovnané a sebevědomé bytosti s těmi pravými životními hodnotami bez ohledu na to, v jak moc konzumním světě dnes žijeme.
Každé dítě od narození pozoruje chování svých rodičů, bere je za vzor a snaží se je napodobit. Jestliže jsou dospělí ke svým dětem uzavření, nenaslouchají mu, stále mu jen něco přikazují, křičí na něj, bijí jej, zraňují jej slovy a výčitkami, jejich dítě toto chování přejímá. Nemá od svých nejbližších lidí dostatek uznání, že je pro ně důležité. Nedokáže si odpovědět na otázky, kým pro své rodiče jsem, mají mne vůbec rádi, jsem pro ně důležitý? Trvá-li tento rodičovský postoj většinu dětství, z malé svět objevující bytosti se postupem času stane malý tyran, který přebírá vzory chování svých rodičů. Terorizuje své okolí, ubližuje a stále jen něco přikazuje mladším dětem, jiné provokuje a podobně. Nebo se právě naopak takové dítě stahuje až příliš samo do sebe. Je velmi bojácné, podřizuje se každé větší autoritě a někdy dokonce trestá samo sebe s myšlenkou, že vlastně ono je to špatné, co rodičům způsobuje utrpení, protože kdyby to tak nebylo, zcela jistě by se k němu nechovali tak nepřátelsky, jak se chovají.
Kdy je naopak dobré na své dítě zakřičet? Vždy v případech, kdy jde o bezpečí dítěte či jeho okolí. Pokud se vám tříleté dítě nečekaně rozeběhne k divoké řece, kterou v životě nevidělo a nereaguje na mírné zavolání, aby tam nechodilo, je namístě se neprodleně vydat za ním a v případě nutnosti, kdy by hrozilo, že by se mohlo nahnout k řece a nechtěně do ní spadnout, silně zakřičet, což v mnoha případech zapříčiní zastavení dítěte a obrácení směrem k vám s otázkou v očích, co se to děje? Dítě urychleně dohoníte, k řece dojdete společně a už v klidu mu vysvětlíte hrozící nebezpečí. Své ratolesti dovolíte si do řeky namočit ručičku, ale vždy z pozice vaší bezpečné náruče. Kdykoli jindy bude chtít dítě zase navštívit vodní tok, vždy ho upozorněte na to, že samo jít nemůže, ale vy vždy když bude chtít, půjdete s ním. A to také ovšem musíte dodržet, jelikož opět budujete důvěru mezi vámi a jím. Dítě tak získává pocit, že jste jeho člověk, že se na vás může vždy spolehnout. Pokud žádosti dítěte na prozkoumání břehu řeky budete pětkrát ignorovat se slovy, že nemáte čas, po šesté už za vámi přijít nemusí. Vyrazí samo a dál už raději nebudu pokračovat.
Jak tedy vychovávat? Nikdy se určitě neztratíte, když se budete držet těchto doporučení:
- Za prvé se nikdy za předešlé naučené a zažité reakce, jako je křik na dítě apod., neobviňujte, je to pochopitelné, je to naučené chování z vašeho dětství, z televizních pořadů, z vidění od vašich přátel a podobně. Posuďte sami, že co bylo, je již minulostí a nyní se snažíte k výchově dětí přistupovat jinak. Zřejmě budete stále chybovat, v různých situacích vám budou nervy pracovat na sto padesát procent, ale vy pracujete na změně a s každým podobným zážitkem se ve své vědomé a láskyplné výchově posouváte blíže ke svým dětem.
- Bezpodmínečná láska a laskavost. To je to, co vaše malé děti vždy potřebují. Ať je to situace, kdy se vaše dítě nechce koupat, nechce jít spát, nechce se oblékat … vždy k němu přistupujte s laskavostí a také s humorem. Nechce-li jít do vany, prohánějte ho se smíchem po bytě jako obludný dinosaurus a jediné útočiště, kam se obluda nemůže kvůli své velikosti dostat a kam se před ní může dítě schovat, je vana … J
- Obrovské pochopení emocionální inteligence a mozková vyzrálost vašeho dítěte. Tato fakta mějte vždy na paměti. Hovořili jsme o nich ve výše uvedeném článku. Získáte tak sebevědomé a vyrovnané děti, které vám ani v období puberty nepolezou krkem a vždy najdete společnou řeč.
- Bezpečné dohodnuté limity a pravidla. Ty stanovujte vždy jako celá rodina. Pokud jde o bezpečí vašeho dítěte, musí vás vždy poslechnout. Jedná se o první kontakty s hlubokou vodou, ohněm, vysokou dopravní zatížeností silnice, u které bydlíte a podobně. Při objevování těchto, pro ještě malé dítě nebezpečných situací, jej vždy na jeho cestě doprovázejte. Vždy!
- Sami vše dohodnuté a slíbené s vaší ratolestí dodržujte, vzájemně se respektujte, buďte tím nejlepším vzorem, v případě rozčílení, zklidněte emoce, pochopte, odkud přicházejí, většinou se jen ozve vaše minulost z dětství, kdy jste například zablácenými gumáky udělali své mámě pěknou paseku v její kuchyni a vysloužili si pořádný výprask. Je zcela normální, že v podobných situacích u svých dětí máme tendence reagovat stejně, ale nyní už víte jak na to, a jak na sobě postupně krok za krokem pracovat. Vaše malé vzdorovité děti se měnit nemusí, chovají se zcela přirozeně ke svému věku. Změnit se musíme my, jejich rodiče! Pokud své káravé reakce k dítěti přeženete, omluvte se mu. Nezůstane tak mezi vámi skrytá zášť, která může vyplout na povrch třeba při společné hádce o výchově dětí (vašich vnoučat) za dalších dvacet let.
- Naslouchejte svému dítěti, když k vám mluví, i když jste vyčerpaní z práce. Pokud to už v tuto dobu nedokážete, slibte mu svou pozornost a rozhovor s vámi na později, ale dodržte to, dítě si vás za to bude vážit a bude se pak chovat stejně ke svému okolí a až vyroste i ke svým dětem.
- Rozvíjejte potenciál svého dítěte, věnujte mu pozornost, všímejte si, z čeho je nadšené, co dokáže dělat hodiny a hodiny, aniž by pociťovalo únavu či hlad, veďte jej k přírodě a k častému pobytu v ní, neboť tam v lese či u řeky pak v dospělosti najde útěchu či odpovědi na své otázky. Naopak když dospěje dítě (především kluci) do patřičného věku okolo 12 a více let, je vhodné, aby jej tatínci brávali na pravidelné zátěžové výšlapy do hor, na kterých si chlapci natrénují svou fyzickou i psychickou kondici. Tréninkově zažijí vyčerpání, hlad, žízeň, ale také sílu a zkušenosti, jež je posílí do dospělého života. Naučí se z těchto situací čerpat sílu, která je požene dál ve prospěch zvládnutí nějaké těžké životní zkoušky.
Autor „pohádky“: Eva Benek
Zdroj a inspirace: Cesta ke šťastnému dětství, autorka Dr. Catherine Gueguenová, Najděte si svého marťana, autor PhDr. Marek Hermana, Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte, autor Zděnek Matějček
Upozornění: „Pohádku“ nelze kopírovat a publikovat bez předešlého písemného souhlasu autora.[/text_block]
