POHÁDKA O DĚTECH, LIMITECH A EUROSPRATCÍCH
Aneb alternativní výchova vždy s intuicí a selským rozumem …
♥
Její manžel byl od rána do večera v zaměstnání a na nějaké povídání kolem výchovy pětiletého Jakuba a osmileté Aničky neměl nikdy náladu. O děti se téměř nezajímal, v mnoha případech si jich nevšímal, a když po něm něco potřebovaly, jako například peníze na lízátko a v pozdějším věku zapůjčení klíčů od rodinného auta, vždy jim vyhověl a dál pokračoval v žití svého stále zaneprázdněného života.
♥
Ale nepředbíhejme. Jeho manželka tedy na celou výchovu společných dětí byla sama. Snažila se být tou nejlepší mámou, jakou si jen dovedete představit. Po večerech studovala veškeré alternativní návody a způsoby, jak správně vychovávat své děti. Jak jim od malička dopřát plnou samostatnost, do ničeho je nenutit, nic jim nezakazovat, nic jim neodpírat a podobně. Z hlediska vzpomínek, které se vynořovaly na povrch o zážitcích krutých trestů za veškeré i nechtěné pochybení v jejím dětství, se snažila svým dětem dopřát přesný opak všeho, co kdysi prožívala jako malá bezbranná holka. Její doslova tyranská matka nad ní vždy stála tak dlouho, dokud požadovanou činnost udělala přesně podle jejich představ. Když neměla ve svých skříních dokonalé komínky z oblečení, práskla ji matka tak silně po hlavě, až dívka upadla na zem. Pak po Anežce řvala tak dlouho s příkazy, ať okamžitě všechno prádlo ze skříní vyhází ven a znovu jej poskládá do přesných komínků. Pokud se dívka netrefila do požadovaných tvarů, dostala další ránu a vše začalo nanovo, dokud se ji nepodařilo splnit představy tyranské matky. A tak to bylo se vším. Pokud Anežka jako malá zalévala květiny a trocha vody společně s hlínou ukápla na zem, byla opět bita. Jestliže Anežka uklízela celý dům, její matka za ní chodila jako čichací pes a za každé neuklizené smítko prachu ji uštědřila další ránu s následným hodinovým dohledem a lamentováním, že je neschopný spratek, který nic nedokáže a nic si také nezaslouží.
♥
Z těchto i mnoha dalších důvodů si Anežka přísahala, že až jednou bude mít vlastní děti, nikdy se k nim nebude chovat tak, jako její matka k ní. Na základě svých zkušeností, ale také díky veškeré dohledatelné velmi alternativní výchově, kterou nalezla na internetu i ve vydaných knihách, tak dopřávala svým dětem absolutní svobodu.
♥
Když se tedy Anežčiny děti nechtěly koupat, tak se prostě nekoupaly, když si nechtěly čistit zuby, tak si je nečistily, když si ráno nechtěly umýt obličej a převléci se z pyžama do domácího oblečení, tak je opět do ničeho nenutila. Když v poledne nechtěly obědvat, tak prostě nejedly a když se pak kvůli pozdějšímu kručení v břiše dožadovaly čokolády, maminka jim ji ochotně dala. Děti pravidelně dostávaly všechny hračky, které si přály a ne jen v době narozenin nebo Vánoc. Dostaly je hned, jakmile o nich začaly básnit. Děti nemusely mamince doma s ničím pomáhat, s úklidem, s vařením či s prací kolem domu i na zahrádce. Celé dětství měly absolutní volnost a svobodu. Neměly mimo školní docházku žádné povinnosti, žádnou zodpovědnost. Školou jakžtakž prolézaly, jelikož je maminka za lajdáctví vůbec nekárala, ale špatné známky i poznámky učitelek přisuzovala za aktuálně velice populární téma o nevyrovnanosti a různých individualitách učitelů, kteří své žáky hodnotí podle toho, jak se zrovna v ten den vyspí.
♥
Obě děti vyrůstaly v absolutně bez limitním prostředí. Otec již dávno vzdal stanovovat jakákoli pravidla či hranice, jelikož je od malička nerespektovaly děti ani jeho manželka. Vždy poukazovala na vývoj v jejím vlastním dětství, plném zákazů, hranic a pravidel. Tudíž nechtěla, aby její děti zažívaly to stejné co ona. To byl také důvod, proč se manžel Anežky stáhl do ústraní a žil si svým vlastním především pracovním životem.
♥
Jak děti rostly, maminka je zahrnovala láskyplnou péčí, které však později její děti jen zneužívaly. Z vlastní mámy si udělaly téměř otroka, který jim splní jakékoli přání. Měly vše, na co si vzpomněly. A netýkalo se to jen materiálních věcí, jako dárků, hraček, nejnovějších mobilních přístrojů, počítačů a další elektroniky včetně značkového a moderního oblečení. Stačilo jen „pípnout“ a získaly školou neplacené zahraniční pobyty, stejně tak každoroční prázdninové pobyty v exotických zemích či cokoli o čem se jim zrovna snilo.
♥
Časem Anežčino manželství začalo upadat, až nakonec došlo k rozvodovému řízení. Jakub a Anna již byli velcí, oba si našli zajímavou práci, ve které často cestovali, ovšem nikdo je nikdy v dětství nenaučil zodpovědnosti a disciplíně, takže stále byli existenčně i psychicky velmi závislí na absolutně životem vyčerpané a stárnoucí matce. Svá zaměstnání často střídali a nedokázali si udržet ani dlouhodobě prosperující partnerský vztah. Všude tam, kde to bylo alespoň jen trochu možné, každého vysávali až do morků kostí. Zaměstnance v práci, partnery ve vztahu a v neposlední řadě i svou mámu, která pro ně však měla stále otevřenou náruč. Vždyť to přece byly stále její milované děti. Energetické i finanční vysávání přehlížela, v mnoha případech je však ani neviděla. Stále a zas a znova vycházela z toho, že děti potřebují maximální milující přístup svých rodičů, který se jí samotné, když byla malé dítě, nikdy nedostával.
♥
Jakub i Anna vyrostli v nezodpovědné bytosti, které nesnesly žádné výtky či připomínky k jejich chování, k jejich nespolehlivosti i k jejich nesplněným pracovním závazkům. Každý z nich vstoupil do mnoha manželských svazků, které se však opakovaně do roka rozpadly. Tyto bytosti by se dle PhDr. Jana Svobody daly označit výrazem „EUROSPRATEK“.
♥
Ani jeden z nich si ničeho nevážil, všeho se dožadovali, luxusu, peněz, fantastických pracovních příležitostí, famózních dovolených, úžasných partnerských vztahů …, ale pokud se jim něco z toho automaticky nedostávalo, tak jak na to byli zvyklí z dětství, začali si stěžovat, stavět se do role obětí, nadávat, prskat kolem sebe urážlivá slova a vyvolávat jen další a další konflikty. V podstatě se stále chovali jako malé rozmazlené děti, které nedostaly svou vysněnou hračku. Pokud se jim však dostalo příležitosti zažívat fantastický partnerský vztah či dokonalou pracovní příležitost v zahraničí, drželi si je jen do té doby, než je pořádně „vyšťavilli“, vysáli a vymáčkli z nich všechno, co se jen dalo. Pak je odkopli stejně tak, jako dítě odhazuje již starou a nezajímavou hračku, kterou zrovna nahradilo nějakou novou, krásnější, zajímavější, dražší … .
♥
Jakub s Annou už nikdy ve svých životech nebyli šťastní. Stále hledali své limity, kam až mohou zajít, co vše jim situace a lidé v okolí dovolí. Tyto dvě bytosti jako kobylky kočovaly z místa na místo, vysávaly, co se jen dalo, energeticky a s obrovskou sobeckostí využívaly všechny další bytosti, které se jim snažily podat pomocnou ruku. Jak nakonec dopadly, o tom už naše pohádka není.
♥
O čem však je? Berte ji milé maminky i tatínci jako velké ponaučení. I přes to, že jste ve svém dětství zažívali všelijaké hrůzy a nespravedlnosti ze strany vašich autoritativních rodičů a nyní pro své děti volíte alternativní způsob výchovy bez jakýchkoli limitů, pravidel a hranic, vždy raději používejte vaši vlastní intuici a selský rozum. Rozumná pravidla a dané limity aplikované s vlídností a za kterými si stojíte, jsou ve výchově vždy na místě. Bez nich by totiž z našich dětí mohli, vyrůst další takzvaní EUROSPRATCI, kteří jen vysávají a nic za to okolní společnosti nedávají.
♥
Podle PhDr. Jana Svobody působícího v oborech pedagogické psychologie, psychologie rodiny, psychologie zdraví, edukačního a kariérního poradenství je limit něco, co vás v tutéž chvíli chrání a zároveň vám v něčem brání. Obojí dvojí víte a jste s tím srozumění.
Sankce je jenom něco, co tomu zabraňuje.
Příklad: Jak uvádí Jan Svoboda v níže, pod touto pohádkou, uvedené přednášce o agresi a násilí mezi současnými dětmi: „Oblečení je limit nebo sankce? Je to limit. Chrání nás před výkyvy teplot, ale brání nám ve volnějším pohybu. Obojí dvojí víme, jsme s tím srozumění. Limit je druhá nejvýznamnější sociální potřeba, kterou člověk potřebuje, aby vůbec mohl společensky fungovat a aby v dané společnosti přežil.“
♥
Čím méně budeme vychovávat děti v limitech, tím více bude logicky narůstat násilí. Stačí, když se podíváte na současnou televizi. Ať si kdykoli a v kteroukoli denní dobu pustíte televizi, co tam uvidíte? Ano, jednoznačně násilí. Protože lidé žijící v současném blahobytu, kdy každý má všeho dostatek, jídla, spotřebního zboží …, se neumí bavit ničím jiným, než násilím.
♥
Prosím neberte, to jako výtku, jen nad tím zapřemýšlejme. Když se podíváte na současné především Disney pohádky, které bez starostí svým dětem běžně pouštíme už v brzkém věku dvou, tří až šesti let, či na ně chodíme do kina, uvědomili jste si někdy, kolik je v těchto kreslených filmech napětí a násilí? Taková Pocahontas … tento příběh, ačkoli pravdivý, však doprovází neustálé násilí, boje a hrozba války. Rapunzel nebo-li Na vlásku …, boje a násilí v hospodě, mezi hlavním hrdinou a dvěma zloději jsou na takzvaném denním pořádku. Rebelka …, násilí za násilím mezi všemi třemi nápadníky a jejich doprovodem, jež přijeli žádat o ruku princezny Meridy. Kačer Donald, Tom a Jerry, Želvy Ninja, Chip a Dale … a to nemluvím o nových pohádkách jako je Ledové království, Coco …, aj. To všechno jsou pohádky, které doprovází násilí, napětí, pomstychtivost, ačkoli končí dobře, jejich tvůrci vždy moc dobře vědí, proč je tvoří zrovna pro naše nejmenší děti. Potom jen nevěřícně kroutíme hlavou, proč jsou naše děti agresivní a používají tolik násilí. Ano, plně si uvědomuji, že řada pohádek má výchovný charakter, ale děti do šesti až sedmi let věku téměř nedokáží rozlišit realitu od fikce. Tyto dva světy se jim vzájemně prolínají neoddělitelně jeden od druhého. Vše co v pohádkových příbězích vidí, vnímají jako absolutní pravdu, přes kterou prostě nejede vlak.
♥
Pokud jste četli mé předešlé pohádky >>>, určitě jste pochopili, že mozek dětí do šesti let věku funguje na nízkých hladinách v rozmezí delta a theta, což jsou frekvence našeho vlastního dospělého mozku v období hlubokého spánku, či frekvence do které záměrně uvádějí hypnoterapeuté své pacienty, aby jim pomohli přeprogramovat programy a fóbie z pavouků či z jízdy výtahem. Pokud jste rodiči dětí do sedmi let věku, myslete vždy na to, jakou pohádku jim pouštíte, ale také na to, zda je neoprávněně titulujete nadávkami jako: „Ty malý spratku, nic si nezasloužíš, ty jsi lenoch a bordelář …“ Takto malé děti neumí rozlišit, že jste zrovna rozčílení a že vyslovené nadávky nemyslíte vážně a také že se za chvíli zase uklidníte. Vnímají je stoprocentně vážně. A pamatujte také na to, že vše, co vaše děti zažijí do šesti až sedmi let svého věku, je ovlivní až z téměř devadesáti procent. Ze všeho zažitého v tomto období se pak bude utvářet jejich vlastní osobnost.
Autor „pohádky“: Eva Benek
Upozornění: „Pohádku“ nelze kopírovat a publikovat bez předešlého písemného souhlasu autora.[/text_block]
PhDr. Jan Svoboda, O příčinách agresivity a násilí
[/text_block]
PhDr. Jan Svoboda, Kdo je to „EUROSPRATEK“
[/text_block]
KONTAKT
[/text_block]
ing. Eva Benek
[/text_block]
eva@evabenek.com
[/text_block]
+420 774 088 854
[/text_block]
