Proč se ta malá holčička tak vzteká, ječí a vzdoruje?!

Aneb období vzdoru nemusí být až takové náročné a neřešitelné ...

shadow-ornament

Když potkáme toho pravého či tu pravou a je nám spolu krásně i v těžkých chvílích, dokážeme jeden druhého podpořit a pomoci, plánujeme společnou budoucnost a náš vztah se postupem času vyvine do fáze, kdy bychom chtěli mít společné potomky, jednoduše řečeno založit rodinu. V harmonickém vztahu je příchod dítěte skutečným darem, který nevyváží ani truhla plná zlata či pěkně mastný účet v bance.

Jakmile je malý človíček na světě, oba rodiče se mohu “zbláznit“ láskyplnou péčí o nového roztomilého člena rodiny. Nastává období plné radosti a štěstí, které střídají proplakané noci děťátka a velmi unavené dny nevyspaných maminek a tatínků. Ale i přes to všechno jsme z malého špunta tolik nadšení. Tam kde ho “položíme“, tam jej v podstatě najdeme, ve většině případů nám maličké hezky a pravidelně papká, hraje si s čímkoli, co mu nabídneme, neudělá bez nás ani krok, nechá si obléci cokoli, co mu připravíme, zabaví se právě tou obrázkovou knížkou, kterou mu nabídneme, a tak dále a tak dále. Miminkovské období je určitě pro každé rodiče velká změna. Je velmi časově náročné, ale téměř vždy miminko neklade nijak zvlášť výrazný odpor vůči všemu, čím se jej pokoušíme zaujmout. Ať už to jsou procházky venku, jezení, hraní před psaním, koupání, převlékání, obouvání, mazlení a podobně. Zcela neodmyslitelně zde hraje důležitou roli i naše trpělivost, péče, něha, pozornost, láska a pochopení.

Čím více je naše děťátko starší, tím více na něj klademe důležitost určité samostatnosti. Zhruba mezi druhým a pátým rokem života se děti dostávají do takzvaného období vzdoru. Mnoho rodičů se hlavně díky vyprávěným scénám a zkušenostem jejich kamarádů s již staršími dětmi tohoto časového úseku velmi bojí. Malé dvouleté děti začínají více chápat a vnímat sami sebe a hlavně své dovednosti. Nejčastěji slýcháme slůvka jako: „Já sám“, nebo „Já sama“. A je to přirozený vývoj našich ratolestí. Však čím více jsem jako maminky uhoněné z celodenní péče o naše děti a některé i z práce, kterou při mateřské provozují, tím více klademe důraz na to, aby se už to naše tříleté dítě samo napapalo, samo obléklo, samo obulo, samo si nachystalo hračky do postýlky a tak dále. Děťátko může v mnoha případech vnímat chybějící komfort, který až dosud zažívalo, když kolem něj všichni skákali jako namydlení, krmili ho, oblékali ho, obouvali ho, nosili ho stále v náručí, když jen malinko zakňouralo a najednou si většinu věcí musí zařizovat samo? A ke všemu po něm maminka s tatínkem chce, aby už spalo samo ve svém vlastním pokoji a ve vlastní postýlce! V tom pokoji, kde je v noci někdy tma jako v pytli nebo se v něm naopak míhá spousta stínů a světel z ulice či na chodníku vříská kočka nebo dokonce z okna zní podivné hlasy lidí, vracejících se pozdě v noci domů z nočních toulek po diskotékách a barech! Některé malé dítě ještě nedozrálo k tomu, aby všechny tyto doprovodné noční jevy ve svém pokojíčku dokázalo racionálně pochopit a zvládnout. V klidu usnout a z ničeho podobného si nedělat těžkou hlavičku. Všemu takovému čemu nerozumí, může přisuzovat ty nejpodivnější a zároveň nejstrašidelnější závěry. Spojuje si dohromady fikci z pohádek, na které kouká přes den, například o strašidelném zámku, v němž se před příchodem ducha sami od sebe začnou hýbat závěsy na oknech. Tuto představu pak propojí se skutečným reálným světem a na základě pohybu záclony v noci ve vlastním pokojíčku, jež způsobil přirozený průvan, si vyvodí strašidelný scénář o příchodu ducha do pokoje. Celé vyplašené začne plakat a běží se schoulit k mámě a tátovi do postele, kde očekává útočiště, pohlazení, pochopení a hlavně pocit bezpečí a ochrany před “duchem“. Někteří rodiče, však chtějí mít v noci klid, pořádně se vyspat do práce a proto své dítě mohou okřiknout slovy: „Prosím Tě, uklidni se, žádní duchové neexistují, to se ti jen něco zdálo. Mazej si lehnout do svého pokoje“. Dítě tak ke všemu tomu strachu zažije i velmi výrazný pocit odmítnutí, který jej v podstatě může ovlivnit na celý život a zrovna od těch svých nejmilovanějších lidí jako je máma s tátou. Hledalo útěchu u těch, jež považuje za nejsilnější a nejodvážnější. U těch, kteří vždy vědí, jak cokoli vyřešit. Chtělo se tisknout mámě v náruči, díky jejím pohlazením a něžným slovům nechat strach z “ducha“ postupně a nenásilně odejít, ale získalo jen podrážděnou odpověď a zpětnou jízdenku do svého “strašidelného“ pokoje. Klobouk dolů před každou mámou a tátou, kteří v podobných případech láskyplně vezmou své malé dítě k sobě do postele a s veškerým pochopením a něhou jej ukonejší navzdory svému nepohodlí ze zabraného místa v posteli a možná i nekvalitnímu spánku. Toto období netrvá dlouho. Děti si samotné určí čas, ve kterém již budu chtít spát ve svém pokoji celou noc neboť díky vývoji jejich mozku a různých emočních center i díky vyššímu věku, kdy už si tak často nespojují skutečný svět se světem fiktivním, takovým jaký znají z pohádek, dokáží pochopit řadu přirozených věcí, které se v noci v pokojíčku odehrávají a již jim nepřisuzují význam strašidel a jiných dětských představ.

Hlavním důvodem proč někteří rodiče své malé dítě vyženou z ložnice se slovy, že žádní duchové nejsou, je takový, že sami nemají dostatek informací o emocionálním vývoji malých dětí. V dnešní době se klade důraz jen na rozumový a fyzický vývoj. Kdykoli jde maminka na preventivní kontrolu k pediatrovi, vždy dostane řadu faktů a lékařových znalostí, které se týkají toho všeho, co má z hlediska svého rozumu k určitému věku, již dítě v daném čase zvládnout. Ve kterém svém životním období se má převracet z bříška na záda, kdy má zvedat hlavičku, kdy má začít mluvit, kdy má začít chodit a tak dále. Maminky jsou kolikrát ze všech těchto údajů tak nervózní, až se to odráží na jejich celkovém aktuálním životě. Kdykoli slyší, že sousedčina Hanička už sama chodí, či ve dvou letech skládá větná souvětí a její malý dvouletý Martínek sotva povídá pár slov a u chození jej stále musí přidržovat, propadá panice, kde se stala chyba. Zda u ní samotné či jestli náhodou není něco s jejím malým synem. Naštěstí dnes existuje i řada pediatrů, včetně stovek odborných informací na internetu i ve volně prodejných knihách, kde se vyplašené maminky mohou zklidnit, neboť se dozvědí, že dnes již nic není nutné posuzovat striktně podle dříve stanovených tabulkových hodnot a také to, že každé dítě je individuální a může se vyvíjet rychleji, či o něco málo pomaleji, než jeho vrstevníci.

Co však podle mého názoru v naší společnosti chybí, je důraz na předávání informací mladým rodičům o emocionálním vývoji malých dětí. Jde o fakta a informace, ve kterých se mámy a tátové dozví, že dětský mozek jejich malého pokladu, není v určitých situacích ještě natolik dozrálý, aby si dítě plně uvědomilo, že duchové v jeho pokoji nejsou, že když musí maminka k zubaři či do obchodu tak se zase za hodinku vrátí, že když chce maminka třídit malinké oblečení své tříleté dcerky, tak se ty mini šatičky musí vytáhnou ze skříně a nahradit je o tři čísla větším oblečením, že když chce maminka udělat pořádek v dětském pokojíčku, musí všechny hračky dát zpátky do poliček, ačkoli si z nich dítě před pěti dny udělalo malé zoo na koberci v pokojíčku …, malé dítě nedokáže pochopit, že v devět hodin večer by mělo být už v postýlce a ne “bantovat“ po ulici s výrazně staršími puberťáky, malé dítě nedokáže z důvodu nezralosti jeho mozkových emocionálních center pochopit, že dělat “rambajs“ v obchodu kvůli tolik chtěnému nakoupení všech sladkostí je jednoduše nepatřičné a tak dále. V mnoha podobných případech, kdy se dítě mezi regály plnými cukrovinek vzteká, jako čert je jeho maminka doslova na zhroucení. Neví jak situaci řešit, jak dítě uklidnit, jak mu vše vysvětlit a tak po něm začne křičet, jelikož pohár její trpělivosti již přetekl. K tomu všemu se přidají šklebivé pohledy okolních lidí, kteří ihned matku škatulkují do sektoru nevyrovnané a vystresované mámy. Milé maminky, z těchto škarohlídů si však nic nedělejte. Sami totiž někdy vychovávali malé dítě a zcela jistě zažívali stejné situace jako vy nyní a zřejmě je řešili i stejným způsobem. Na dítě v obchodě křičeli, což ještě více vyprovokovalo jejich dítě k dalšímu řevu, možná mu i na veřejnosti jednu ubalili a pak jej násilně a rychle odtáhli z onoho místa pryč. Po cestě domů jej ještě “dořvali“ a pro jistotu mu za jeho nevhodné chování na veřejnosti ve věku tří let ještě na čtrnáct dní zakázali jeho oblíbené hračky, hry a činnosti, jen ať si ten malý rozmazlenec uvědomí, jak strašně se ve společnosti choval a do jaké pozice své rodiče před ostatními lidmi z vesnice postavil. Určitě vám řada z těchto lidí bude vykládat, že jejich dítě nikdy v obchodě žádný podobný povyk nedělalo, že mu stačilo říci, aby sladkosti vrátil do regálu a byl klid, že mu v jiných situacích stačilo říci oblékni se a dítě se obléklo, že mu stačilo říci vstávej, jdeme do školky a dítě vstalo …, ano mohlo to tak být, ale v mnoha případech je to ve všech domácnostech stejné a lidé, kteří již mají odrostlé děti s dozrálými emocionálními mozkovými centry, situace plné vzdoru svých dětí pravidelně nezažívají, čili je také přirozeně zapomínají. Možná vám pomůže přečíst si tuto pohádku: Pohádka o zákazu sladkostí a sdílení soukromí >>> , ve které je detailně popsán možný způsob, jak řešit emocionální výstupy malých dětí v obchodech.

Všechny podobné scény, kdy malé dítě začne svým rodičům vzdorovat, říkat ne, nebo já samo, či se vztekat kvůli všemu, co nemůže udělat po svém, ale o každé jeho činnosti rozhodují rodiče, se mohou vyhrotit do neskutečných konfliktů, ve kterých máma s tátou absolutně nechápou, co se to s jejich hodným mazlíčkem děje. Maminky jsou po celodenní péči unavené, tatínci chodí pozdě večer z práce domů, chtějí mít klid, chtějí, aby už dítě bylo napapané, okoupané, jen se s ním trošičku pomazlí a šup maminko s dítětem uspávat do pokojíčku. Naopak maminky očekávají, že po příchodu domů svých mužských protějšků budou mít na chvilku volno, že se manžel o děti postará, vykoupe je, obleče do pyžámek, přečte jim pohádku a maminky budu mít alespoň jednu hodinku za celý den samotné pro sebe. To se však zřejmě ve většině případů neděje a do toho všeho se přidá ještě vzdorovitý nářek a křik malých dětí, které se za žádnou cenu nechtějí jít koupat a spát, jelikož se celý den těšily na svého tátu a nyní chtějí trávit čas se svými lidmi. Se svými nejmilovanějšími, se svými nejbližšími, se svými rodiči, se kterými je jim tak dobře, od kterých se pozorováním učí vše, co pro svůj budoucí život potřebují. Tito lidé je však večer posílají s křikem do postelí a chtějí mít večer od nich svatý pokoj. Malé děti na svých rodičích doslova visí, a pokud s nimi chtějí být i v těchto hodinách, mohli by se rodiče dohodnout na společném koupání, na společné večeři, na společném vyprávění pohádek a na společném uspávání. Děti si uspokojí touhu po čase stráveném se svou mámou i tátou a rodičům to zase vše půjde společně rychleji. Bez křiku a konfliktů své děti krásně uspí a po té mohou mít skutečně ještě několik hodin sami pro sebe či jeden pro druhého.

Kdykoli se dítěti něco nedaří, například zavázat tkaničky, poskládat stavebnici, namalovat obrázek …, rozčiluje se, křičí, nadává …, rodiče jen nestačí zírat, kde se to v jejich mazlíčkovi bere. Sami jsou ze situace nervózní a neví co si počít. Někteří z nich začnou také křičet a nadávat v domnění, že tím dítě uklidní. V tu chvíli si však myslím, že bychom dítě měli v klidu ujistit, že není prvním ani posledním, komu se něco nedaří. Můžeme mu dát za příklad sebe, kdy se nám něco dlouho nedařilo, nebo nějakou oblíbenou pohádkovou postavu, která na své cestě musela zvládat jeden těžký úkol za druhým či známou osobnost, jež až po tisícím pokusu ve své laboratoři objevila, co objevit potřebovala. Všichni mají společné to, že se jim zprvu nedařilo, ale nevzdali se a nakonec to dokázali. Dítě získá pocit ztotožnění s někým, koho samo obdivuje a nadšeně se znovu pustí do činnosti, jež mu dělala potíže s vidinou, že když to ostatní zvládli, tak jemu se to jistě podaří také.

Bylo by fantastické, kdyby všichni rodiče ještě navíc měli přehled nejen o rozumovém a fyzickém vývoji svých dětí, to znamená kdy má umět mluvit, kdy má umět chodit a podobně, ale věděli by také o tom, že dítětem prožitých až 85% všech událostí do jeho šesti let, jej ovlivní na celý život, a také by věděli o tom, že téměř do šesti let se stále ještě vyvíjejí určitá emocionální mozková centra dítěte, takže není schopné zásadně neprojevovat své emoce ve formě hněvu z nezakoupených sladkostí na veřejnosti, jednoduše si nedokáže říci, že v obchodě se přeci neřve a až z něj vyjdou, tak se maminky poslušně zeptá, proč mu je nekoupila. Tohle dítě zhruba do šesti let věku absolutně nedokáže emočně a racionálně vyhodnocovat situace a podle toho se také chovat. Nedokáže pochopit hodnotu peněz, neuvědomuje si čas, žije jen v přítomném okamžiku, takže takové výhružky a slova u tříletého dítěte jako: „Dělej, už je půl osmé, přijdeme pozdě“. Nebo: „Ty jsi nemožný, pospěš si, už se musíš jít koupat, je pozdě večer“, nejsou malé děti z důvodu nezralosti určitých částí svého mozku ještě schopné vnímat či vůbec pochopit. Kdyby tyto informace měli jejich rodiče, nedocházelo by k tolika zbytečným konfliktům, ke kterým v dnešní uspěchané době mezi rodiči a malými dětmi dochází.

Příklad: Malou čtyřletou Anežku po delší době navštívila její teta, která dlouhodobě žije v zahraničí, a obě dvě se znají spíše jen z telefonických rozhovorů. Anežka o to více zářila štěstím, když se dozvěděla, že u nich doma bude teta čtrnáct dní bydlet. Trávila s ní každou volnou minutu. Celý den si spolu hrály, povídaly, teta skákala tak, jak Anežka pískala. Když přišel večer a nastala doba koupání, malá princezna se za nic na světě nechtěla jít okoupat. Jediné, co se ji honilo hlavičkou, bylo utíkat za tetou v devět večer na zahradu, na níž si teta dopřávala v letním posezení vínečko a jak s oblibou sama říká “zasloužené cigárko“.  Anežka doma spustila učiněný cirkus. Křičela po svých rodičích, brečela, po tvářích se jí koulely krokodýlí slzy. Její máma však zachovala klid a z počátku jen poslouchala. Když malé dítě začalo vymýšlet řadu důvodů, kvůli kterým chce jít ven, například, že musí ještě házet psovi aport, dát mu do misky žrádlo, napustit mu čistou vodu či zalít zahrádku, maminka se jen vlídně usmívala a připomínala svému dítěti, že všechny tyto aktivity již dělalo po celý den, kdy spolu všichni trávili čas na zahradě. Dítě se však nedalo, stále křičelo, vzpouzelo se a dožadovalo se svého. Maminka si vzpomněla, jak malá dívenka přes den honila pejska po zahradě a polívala jej vodou, kterou šikovně nabírala do kelímku od jogurtu. Pejsek před ní utíkal a ona se smála, až se za břicho popadala. V tu chvíli se Anežka přestala čertit, při vzpomínce na polévání psa se usmála, ale za chviličku začalo vše nanovo. Dítě stále nechtělo pochopit důvod, proč nemůže jít za tmy na zahradu. Maminka byla stále v klidu a upřímně dítěti pověděla, že moc dobře ví, jak ji láká jít za tmy ven, prohánět psa, užívat si večerního teplého vánku a být s tetou ještě chvíli, než půjde do hajan. Ovšem nelíbí se ji, že teta venku kouří, pije víno a už vůbec se, ji nezamlouvá představa, že by tomuto vystavovala své dítko, ačkoli tetu miluje a její nešvary dokáže plně chápat a respektovat. Samozřejmě, že ani tento důvod její malé dítě nepochopilo, a stále si jelo svou. Táta i máma se dost divili, když se z úst jejich dítěte vynořily věty typu: „Když mne nepustíte na zahradu, tak radši zemřu, odejdu, už tady s vámi nebudu, půjdu pryč!“ Tátovi už to, jak se říká, hnulo žlučí a zařval na Anežku: „Tak se seber a jdi ven!“ Jeho malá dcerka vytřeštila oči, ale jelikož ji v tom bránil strach ze tmy, nikam se neodvážila odejít. Máma věděla, která bije a protože byla moudrá a věděla, že dítě ani nechápe skutečné významy, které ze sebe chrlí, zachovala opět klid a vlídně na své dítě spustila: „Tak podívej se Anežko, znovu ti říkám, že moc dobře vím, proč chceš jít teď už téměř v noci ven. Když jsem byla malá jako ty, po ničem jiném jsem také ani já netoužila. Mí starší sourozenci si ještě venku hráli s kamarády, ale já už musela utíkat domů. Toužila jsem být s nimi za tmy venku a poznávat jaké to je. Moje máma, mi to však nikdy nedovolila a musela jsem jít brzy spát. Víš, Anežko, dnes jsem však už velká a mám tebe, svou dcerku. Jako tvá máma chci dbát na tvé bezpečí a stát si za dohodnutými pravidly, které v naší rodině máme. Tak například, jsem se s tatínkem dohodla, že po svých dětech nebudeme řvát, tak jako jiní rodiče a stejně tak jako řvali po nás naši rodiče. Budeme se se svými dětmi snažit vše v klidu a pohodě s rozumným dialogem a vzájemným respektem vyřešit. Pokud se nám to někdy nepodaří a my po tobě neprávem zařveme, vždy si to i díky tobě uvědomíme a za svou chybu se ti omluvíme. Sama jsi již tyto situace s námi zažila, je to tak?“ A malá Anežka plačtivě přikývla. Maminka pak pokračovala: „Miláčku, jsou ti teprve čtyři roky, pro tvůj vývoj je vhodné chodit brzy spinkat. Já si s tebou moc ráda o všem popovídám, nebudu po tobě křičet, není k tomu jediný důvod, nebudu ti nadávat a bít tě, jako jsem to zažívala já ve svém dětství, ale v naší rodině budeme dodržovat pravidla se vzájemným respektem. Jen si vzpomeň, když si chceš před spaním ještě půl hodiny poskákat v naší velké posteli. Já i tatínek tvé přání respektujeme a nemáme nic proti. Tak nyní by bylo fajn, kdybys respektovala zase ty nás a také to, že nechceme, abys chodila v noci a za tmy ve svém věku na zahradu prohánět psa a podobně. Můžeme si zítra udělat na zahrádce oheň a společně i s tatínkem trochu déle posedět, až se setmí. Co říkáš?“ Anežka jen mlčky přikyvuje a v podstatě se ztotožňuje se svou mámou, která byla kdysi jako ona, také chtěla být za tmy venku, ale nemohla. Navíc si s ní nikdo o tom nepovídal, jen dostala příkaz a musela poslechnout, jinak by dostala výprask. Najednou vidí ve své mamince spojence, který prožíval to stejné, co nyní ona. Její maminka dál pokračuje: „Tak Anežko a nyní bych tě chtěla poprosit, abys pochopila, že v naší rodině budeme vzájemně dodržovat pravidla a limity, které si vzájemně vytvoříme.  I ty můžeš vymyslet své pravidlo, například, že každý pátek se nebudeme dívat na televizi, ale budeme si spolu večer hrát všelijaké zábavné hry.“ Anežka se nadšeně usměje, jelikož má i ve svých čtyřech letech možnost o něčem rozhodovat. Maminka mluví dál: „Dceruško naše a teď mi prosím tě řekni, proč si mi tak vyhrožovala slovy, že raději zemřeš, že odejdeš a podobně?“ Anežka prohlásí, že nikomu nevyhrožovala. Maminka se ji zeptá, zda vůbec ví, co to slovo znamená a malá odpoví, že neví. Máma ji vysvětlí, že je to pojem, který má někoho vystrašit, navodit vizi něčeho strašného a na základě toho dotyčný udělá vše, co po něm ten kdo vyhrožuje, chce. Pak se zeptala Anežky, zda ji někdy ona či tatínek něčím vyhrožují, něčím ji straší a na základě toho požadují, aby udělala vše, co po ní chtějí. A Anežka prohlásila, že ano. „Tak třeba když si nechci čistit zuby, tak mě mami strašíš tím, že mně zavezeš k zubařovi a ten se se mnou nebude párat!“ Máma se v tu chvíli zarazila a uvědomila si svou chybu. Místo mávnutí rukou nad takovou “banalitou“ svému dítěti poděkovala, za připomenutí nevhodného chovaní, omluvila se a slíbila, že už ji tím strašit nebude.

(Milý čtenáři, to je přesně ten úsek, kdy bychom si všichni dospělí měli uvědomit, jak velmi citlivé a vnímavé jsou naše děti. Jak veškeré naše chování dokonale pozorují a napodobují. Pokud po dítěti řveme, řve ono po nás, pokud dítěti lžeme, lže nám také, pokud dítě ignorujeme, začne nás ignorovat také.)

Maminka pokračovala v rozhovoru s dítětem o jeho nevhodných výrazech, které slyšelo v pohádkách a které nyní použilo při konfliktu se svými rodiči: „Anežko tak ta slova, jako raději zemřu, odejdu od vás pryč, nebudu tady s vámi žít, tak to jsou všechno výrazy, které jsi slyšela v pohádce, jež se jmenuje Rebelka, že?“ Dcera tiše přikývla. A když se jí máma zeptala, zda těm výrazům rozumí, odpověděla, že ne. Mámě bylo hned jasné, že její dítě prožívalo konflikt se svými rodiči a při tom používalo výrazy, jež si děti sledující pohádku zřejmě zapamatují ze všeho nejvíc, když  pohádková postava zažívá podobnou konfliktní situaci se svými pohádkovými rodiči. Rebelka v pohádce zažívala stejnou situaci jako nyní Anežka. Ta však jen svým dětským vnímáním napodobovala Rebelčino chování, aniž by si uvědomovala skutečné významy všech slov. Máma své dceři všechny výrazy trpělivě vysvětlila, bez řvaní, bez křiku, bez výčitek a beze strachu z toho, co to její malé dítě vypouští ze svých úst. Anežka byla zahlcena pozorností své mámy. Koupala se v jejím pochopení celé situace a byla ráda, že s ní máma o všem upřímně hovoří. Nakonec se ji maminka zeptala, jestli se tedy zase spolu usmíří a Anežka ji se slzičkami v očích poprosila, jestli se s ní může obejmout. Po ničem jiném netoužila, jen se schoulit do maminčiny náruči plné něhy, lásky a pochopení. Maminka malé dcerušce ještě řekla, že rozumí všemu, co se dnes odehrálo, že to chápe a že je ráda, když si tak spolu hezky popovídaly. Anežka se k ní ještě více přitiskla a na večerní lumpačení na zahradě si ani nevzpomněla. Po té se šly okoupat a i s tatínkem ulehli do postele. Pověděli své malé ještě vtipnou pohádku, dítě je asi ani moc nevnímalo, protože se najednou posadilo a řeklo: „Mami, tati, já se vám omlouvám, že jsem po vás tak řvala.“ Rodiče se usmáli a vzájemně se všichni tři objali.

A nyní si prosím všimněte, jak dlouho celá scéna trvala. Skutečně se stala, jelikož jsem ji sama zažila. Celá situace se odehrála během cca pětačtyřiceti minut. Byla to vcelku fuška, jako dospělák držet své emoce na uzdě, ale dílo se zdařilo a výsledkem byl rozumný dialog, ve kterém se dítě naučilo zase o kousek více o respektu, porozumění a také jak komunikovat. Děti se učí každodenním pozorováním svých rodičů a svého nejbližšího okolí. Perfektně si uvědomují vše, co jste jim kdy jako rodiče řekli a zda to také dodržujete. Pokud vám někdy připomenou, že jste chybovali a nechovali se dle toho, co se snažíte naučit své děti a vy to smetete ze stolu, jako by se nic nestalo, nečekejte, že se vaše děti budou dle dohodnutých pravidel a limitů chovat, když sami rodiče tyto hodnoty nedodržujete.

Kdybychom i my celou situaci zametli do koše, dítěti odsekli, absolutně jakoukoli komunikaci o večerním “bantování“ na zahradě zamítli a ostře dítě poslali do koupelny a spát, trvalo by to sice asi pět minut, ale co by si z celé události dítě odneslo? Nic! Naučilo by se jen více a více odmlouvat, křičet, hulákat, nadávat a nakonec by se cítilo velice ukřivděné a nepochopené.

Proto prosím nikdy nezapomínejte na to, že komunikace s vaším dítětem vyžaduje hlavně čas, něhu, klid, laskavost, pochopení a péči. Tyto situace budete zažívat stále dokola. Nikde není řečeno, že jednou dítěti vše trpělivě vysvětlíte a v další podobné situaci jej bez diskuze pošlete zavřít se do svého pokoje. Tak to většinou nechodí. Pravidelnou trpělivou a chápavou komunikací, která vždy vyžaduje čas, dosáhnete toho, že vaše dítě bude také chápavé, trpělivé, pozorné, laskavé a zároveň bude mít cit pro samostatnost, zodpovědnost za své činy a získá především přirozené sebevědomí. Dokáže v dospělosti řešit konflikty bez zbytečného řevu a hádek, za své chyby se nebude trestat, ale bude je brát jako zkušenost, ze které je třeba se poučit, omluvit a samozřejmě co nejlépe napravit. A to jen díky tomu, že mu budete tím nejlepším vzorem, jakým jen dokážete být.

PS:  A také minimálně do šesti let věku pozorně volme typy pohádek, které svým dětem budeme pouštět. Malé děti nedokáží rozlišit svět fikce od skutečnosti. Míchají si je dohromady podle svých představ a berou za naprostou samozřejmost, že je pravdivé a přirozené v konfliktní situaci říci někomu výrazy jako: “zabiju tě, zničím tě, zlikviduju tě …“, což jsou běžně se vyskytující slova v řadě nejpopulárnějších a nejnovějších dětských pohádek současné konzumní společnosti.

Autor „pohádky“: Eva Benek

Zdroj a inspirace: Cesta ke šťastnému dětství, autorka Dr. Catherine Gueguenová, Najděte si svého marťana, autor PhDr. Marek Herman

Upozornění:  „Pohádku“ nelze kopírovat a publikovat bez předešlého písemného souhlasu autora.

17th July 2019

Komentáře

arrow