Pohádka o zákazu sladkostí a sdílení soukromí

Aneb je správné či nikoli zakazovat dětem bonbóny…?

shadow-ornament

To že atmosféra včetně chování a postojů okolí, ve kterém dítě vyrůstá od jeho narození až po dospělý věk, je velmi určující pro jeho celý život, je velice známá věc. Každé dítě od svého početí až do sedmi let staví na všem, co v tomto období zažije, základy svého celého budoucího života. V tomto období se buduje doslova celá lidská existence. Zkušenosti a vztahy, jež děťátko zažije, jsou pro jeho další život rozhodující. Jestliže jako rodiče dokážeme od početí s naším potomkem navázat láskyplný vztah plný pochopení, respektu a laskavosti, přenese si tyto zkušenosti nejen do období dospívání, ale bude z nich čerpat po celý svůj život.

Celá řada výchovných problémů mezi rodiči a jejich malými dětmi vzniká zcela zbytečně. Běžná a v mnoha případech nutná praxe většiny rodičů je umístit ve třech letech své dítko do mateřské školky. V případech výrazné rodinné finanční nestability, i dříve, což je pro vývoj dítěte dosti nevhodné. Malé dítě do tří let vnímá sebe a svou mámu jako jednu bytost. Většina malých dětí při odloučení od své mámy žalostně pláče a všemožnými způsoby dává svému okolí najevo, že chce být jen a jen s ní! Situace je o to víc lítostivá, pokud okolí dítěte včetně vlastní mámy, toto chování vnímá za rozmazlenost a nevychovanost. Při odloučení dítěte v takto nízkém věku od své mámy, nabývá malá bytost pocitu méněcennosti, pocitu odmítnutí a velkého zklamání, jež se do jeho podvědomí zapíše na celý zbytek života.

Mnoho rodičů u svých dětí ve věku dvou, tří, čtyř až cca šesti let zažívá s malými ratolestmi takzvané období vzdoru. Jejich děti jsou protivné, uřvané, neposlouchají, křičí po svých rodičích, bijí své sourozence, dělají scény na veřejnosti a jiné vylomeniny. Táta s mámou jsou za celý pracovní den natolik vyčerpáni, že nedokáží racionálně řešit vzniklé konflikty a k řevu dítěte bezmyšlenkovitě přidávají ten svůj. Domem se tak nese křik z jedné i druhé strany ublíženého a ani jeden toho druhého nechápe až do té doby, kdy rodič autoritativně z pozice většího a staršího zaujme pozici nadřazené bytosti nad malým dítětem, které musí okamžitě uposlechnout jeho strachem podpořené výhružky a hrozby. Celý konflikt ukončí slovy:  „Už toho mám dost, okamžitě odejdi do svého pokoje, tam se vyřvi, a až se uklidníš, přijď zpátky za námi!“ V tom horším případě rodič prudce odtáhne své dítko za ruku do oné místnosti, po cestě mu uštědří facku a s nervy nadranc za ním zabouchne dveře. V tu chvíli si myslí, jak úspěšně zvládl celou situaci, jak dal dítěti výchovnou lekci, ze které se poučí a celá věc už se nebude opakovat.  Vždyť i jeho rodiče ho takto vychovávali a jaký skvělý a zodpovědný člověk, pečující o svou rodinu z něj vyrostl.

Co se však děje za dveřmi v pokojíčku malému dítěti? Má pro něj tento způsob výchovy skutečně pozitivní přinos s poučením na konci? Celou bytostí malého dítěte však cloumá hněv a pocit křivdy z nepochopení jeho rodiči. Je rozrušené, naštvané a ponížené z výprasku, které dostalo cestou za dveře. Ale to nejhorší, co může malá lidská bytost v této situaci zažít je obrovský pocit odmítnutí a nechtění ze strany svých rodičů. Malé děti na své mámě a tátovi doslova visí. Jsou to jejich nejbližší členové rodiny, na které se mohou vždy spolehnout, u kterých vždy naleznou otevřenou a bezpečnou náruč, kterým se mohou svěřit s jakýmkoli problémem či bolístkou. Milující rodiče jsou pro každé malé dítě středem vesmíru. V případě výše popsaného konfliktu a trestu, jsou naprosto zmatené, nahněvané a cítí se těmi nejmilovanějšími hluboce zraněni a odmítnuti. Opakuje-li se situace častokrát během života dítěte, jediné čeho tímto rodiče dosáhnou je čím dál tím více agresivní dítě, které si nevěnovanou pozornost vyhledává u pochybných kamarádů a nahromaděný hněv uspokojuje násilím páchaným na slabších jedincích. V opačném případě se takové dítě může zcela uzavřít samo do sebe, přestat s okolním světem komunikovat a nahromaděnou agresi či nesouhlasy s přístupem rodičů ze sebe dostat občasným řvaním, které zcela jistě a rázně opět jeho rodiče přeruší s křikem: „Co tady řveš ty malý smrade, jak se to chováš, okamžitě zmlkni nebo ti ještě fláknu jednu přes hubu, ať máš aspoň důvod řvát!“. Samozřejmě, že dítě ze strachu zmlkne, ale pocit nepochopení, jež doprovází rostoucí nenávist vůči vlastním rodičům, v něm stále sílí.

Nemyslíte, že je dosti paradoxní se takto k malému dítěti chovat, ovšem k vlastnímu partnerovi si nic z uvedeného nedovolit? Když nás naštve náš milý či milá, zavíráme ho či ji do pokoje se slovy: „Až se uklidníš, vrať se za mnou a popovídáme si o tom?“ Nebo se na něj či ji rozzuříme se slovy: „Co řveš ty smrade, bud zticha nebo ti jednu střelím“!? Myslím si, že všichni co čtete tyto řádky, jste velmi rozumní lidé a partnerské konflikty řešíte v klidu s touhou toho druhého pochopit, co tím vlastně myslel a proč mezi vámi došlo k nepříjemnému konfliktu. Jeden druhému se snažíte naslouchat, nepřerušujete jej, neskáčete mu do řeči, snažíte se svým postojem vyjít vstříc, až najdete společné řešení ku prospěchu vám oběma. Ano a přesně stejným způsobem bychom měli přistupovat ke svým dětem v každé konfliktní situaci.

V posledních letech došlo k mnoha významným pokrokům v oblasti neurovědy, jež se zabývá emocionalitou takzvané afektivní neurovědy, která přináší celou řadu odpovědí na otázky, v nichž hlavní roli hrají emoce, pocity, vztahy s druhými a sociální život dítěte.  Díky ještě nevyvinutému mozku a jeho různých center, dítě během prvních roků života velmi špatně ovládá své emoce, pudy a vztah s ním bývá často konfliktní.  Řadu nepříjemných událostí jako převržení šálku s čajem, rozsypání sáčku s fazolemi, rozbití talíře nebo i nářek kvůli nekoupeným bonbónům dítě skutečně v nízkém věku nedělá schválně. Když si rodiče uvědomí, že chování dítěte je částečně způsobenou ještě nezralostí jeho mozku, pochopí, že přilévání dalšího oleje do ohně v podobě řvaní a obviňování dítěte je zcela zbytečné, bezpředmětné, míjející se účinkem a bez jakéhokoli ospravedlňujícího výchovného důvodu. V případě, že si rodiče ve chvíli řvaní tříletého děcka kvůli nekoupeným bonbónům a následné cirkusové scény připomínající válejícího se uřvaného klauna po podlaze prodejny, plně uvědomí, že jejich dítě není ještě natolik zralé, aby své emoce dokázalo držet na uzdě, neřvat, o bonbóny slušně požádat a v případě zamítnutí jejich koupě se s tím jednoduše srovnat, dokáží tak velmi brilantně celou situaci zvládnout ku prospěchu dítěte, sebe i k okolním lidem, kteří vášnivě přihlížejí celé situaci a s vysokým zapálením diskutují se svými spolu přihlížejícími, jak nevychovaného a rozmazleného spratka máte. To vám však může být naprosto jedno.

To že malé dítě řve jako pavián a dělá scény v obchodě je zcela v pořádku vzhledem k jeho nízkému věku. Rozhodně své dítě agresivně netahejte za ruku z obchodu násilím ven a nevyhrožujte mu slovy: „Však já tě tady nechám a půjdu domů sám/sama. Paní prodavačky tě tady po zavíračce zamknou i s těmi tvými bonbóny.“ Jediné čeho tímto způsobem docílíte, je další salva hněvu, řevu, pláče a především strachu, protože malé dítě vaše slova bere stoprocentně vážně. Všechno se dítěti vryje do hluboké paměti a kdykoli mu pak v budoucnu bude někdo vyhrožovat strachem z čehokoli, dítě se, třeba v té době již dospělé, zachová vždy podřízeně a vykoná vše, co po něm bude nadřazená autorita požadovat.  Například si nechá v dospělosti udělat některá zcela zbytečná, dnes tak populární, lékařská preventivní vyšetření a to jen jednoduše ze strachu z možné nemoci, jež v něm vyvolat ošetřující lékař. Pokud uvedu slova MUDr. Jana Šuly, že až 30% všech diagnóz různých skenovacích zdravotnických přístrojů je chybových a ve zdravém těle po vyšetření definují chybně cosi nemocného, kam to všechno pak spěje a jaké následky si z autoritativní výchovy rodičů a okolí pak malé dítě odnáší do svého života? Dalším příkladem může být podřízenost na základě fiktivně vyvolaného strachu u jakéhokoli prodejce čehokoli, či jedním z partnerů uměle vyvolaného strachu z možného rozpadu romantického vztahu dvou milenců, pokud se jeden z nich totálně nepodřídí tomu druhému. To jsou jen dva možné příklady, ve které může vyústit pravidelné strašení dětí autoritativními přístupy rodičů, okolí, školy a dalších bytostí ovlivňujících vývoj malých bytostí.

Jak tedy vyřešit situaci se řvoucím dítětem uprostřed místního supermarketu, ve kterém jsou jako naschvál zrovna všichni vaši sousedé a známí? Velice jednoduše. Můžete si vybrat ze dvou způsobů. První je velice rychlý a účinný, druhý vyžaduje více času, trpělivosti, laskavosti a pravidelného nácviku.

Za prvé tedy dítěti koupíte všechno, co chce, a máte vystaráno. V tomto případě však počítejte s tím, že se toho dítě časem naučí využívat a i v patnácti letech, kdy je vývoj jeho mozku už plně schopen výše popsané emoce zvládat, vám bude pravidelně předvádět srdceryvné scény v supermarketu plném přihlížejícím a dobře se bavících lidí.

Nebo za druhé zvolte metodu klidu a laskavosti. Zhluboka se nadechněte a pro tuto chvíli zapomeňte na všechny šťouraly a rýpaly, kteří vás nyní s úšklebky pozorují, jak celou situaci zvládnete, aby ji pak mohli vyprávět u kadeřnice, v hospodě i při společné cestě do zaměstnání všem sousedkám v autobusu. Až si vydechnete, nastavte řvoucímu dítěti svou náruč a usmějte se na něj se slovy: „Pojď za mnou miláčku.“ Malé dítě netouží po ničem jiném, než po vašem pochopení toho, co zrovna chce, co je pro něj ve věku tří let tak zásadní a nové, že bez oněch bonbónů prostě nemůže existovat. Malé dítě nechápe, že to jsou jen bonbóny. Tuto sladkost navíc zabalenou v tak přitažlivém, zářivém a barevném obalu vnímá stejně jako vy dámy, když vejdete do prodejny s řadou luxusních plesových rób a zářivých šperků nebo vy pánové do nově otevřeného autosalonu s nablýskanými mercedesy, bavoráky a dalšími sporťáky se špičkovým nadčasovým vybavením. Jediný rozdíl je v tom, že vaše mozková emocionální centra jsou plně vyvinutá, a proto dokážete zachovat klid a neztropit v butiku či v salónu scénu válejícího se křiklouna, který chce za každou cenu získat překrásné šaty či naleštěné porsche.  Díky zkušenostem a vašemu věku dokážete své emoce mírnit, aktuálně vyhodnotit, zda si plesovou róbu či zánovní auťák koupíte či si na tato lákadla raději nechat zajít chuť. Vaše malé tříleté dítě to však díky nezralosti svého mozku ještě nedokáže. Neumí situaci zhodnotit s nadhledem a nechat si na pamlsek, který vidělo u dětí ve školce zajít chuť. Vaše dítě má touhu poznávat vše s čím přijde do styku a je jen na vás, jakým postojem mu dáte najevo možná řešení, jež jej ovlivní na celý život. Pokud to bude laskavostí, pochopením a rozumným vyhodnocením celé situace, budete pro své dítě tím nejbáječnějším vzorem, jaký si jen můžete představit.

Pokračujeme tedy dále v řešení situace. Nyní je již dítě ve vaší náruči, vy jej konejšíte, hladíte po vlasech a se slovy pochopení mu dáváte najevo, že je vše v pořádku. Ať už situace dopadne jakkoli, usmířením nebo stále plačtivými scénami, je to jedno. Co však není jedno, je to, že vždy musíte jako první v podobné situaci, dát malému dítěti na vědomí vaše upřímné pochopení. Při objímání mu povězte, že plně chápete, co pro něj ty bonbóny znamenají. Potvrďte jeho emoce a touhy získat tyto sladkosti. Povídejte mu o tom, že moc dobře víte, jak lákavé jsou pro něj ta cukrátka a že si uvědomujete, jak moc by si je chtělo z obchodu odnést. Dejte mu najevo své city a emoce, že zcela přesně chápete, proč se tolik rozčiluje a že mu rozumíte.

Proč to všechno? Představte si sebe samotné, jak se vám přihodí zlá situace. Celý život jste poctiví, platíte všechny účty včas, v hospodě necháváte číšníkovi vždy vysoký tringelt a nedávno jste si objednali oslavu svých čtyřicátých narozenin v překrásné restauraci, samozřejmě bez dokladu, a po pár dnech zjistíte, že vás při závěrečném součtu útraty ošidili o dva tisíce korun. Zklamaní jdete celou událost povědět svým nejbližším, manželovi či manželce, kamarádovi či kamarádce, mámě či tátovi, čekáte od nich pochopení, politování, pofoukání, ale ti vás místo toho seřvou jako malé smrady, že jste si měl či měla dávat větší pozor a nebýt takovým důvěřivým hlupákem. S vašimi emocemi to bezpochyby zamává, jste v šoku a jen díky tomu, že jsou vaše mozková emocionální centra již dobře vyvinuta, nespustíte srdceryvný nářek a nezhroutíte se z celé situace na podlahu. Ovšem malé dítě toto nedokáže a i kvůli takové malé banalitě, za kterou mi dospělí považujeme nezakoupené bonbóny, dokáže spustit “rambajs“, za nějž se před ostatními přihlížejícími velmi stydíme, své dítě označujeme za rozmazleného smrada a nechápeme, kde se to v něm všechno bere.

Jestliže se vám dítě podaří postupnými laskavými slovy plnými pochopení ukonejšit, začne vám naslouchat a můžete mu vysvětlit svůj názor, proč nechcete, aby jedlo tyto bonbóny. Můžete mu říci, že to není přirozené jídlo z přírody, že to neobsahuje nic zdravého, je v tom spousty konzervantů, éček, umělých barviv, jež nejsou pro tak malé tělíčko vhodné. Pochybuji, však že tímto dítě přesvědčíte, aby přestalo mít na bonbóny chuť, ale je to důležitý úsek, ve kterém dítě časem pochopí, že má také naslouchat vašemu názoru. Určitě dítěti můžete říci, že jste jako malí takové bonbóny jedli také, že skutečně chápete, proč je vaše ratolest chce. Ovšem nyní jste již velcí a přišli jste na to, že to není vhodná součást jídelníčku. Samozřejmě to děťátko zcela úplně nepochopí, ale dáte mu úžasnou možnost, se ztotožnit s tím, co jste sami jako malí zažili. Dítě ve vás uvidí spojence, který byl stejným mlsounem, jako je nyní ono. A také mu dáte najevo, na co jste časem přišli i jak a proč jste to vyřešili nekupováním bonbónů v dospělém věku. Předáte mu svou vlastní zkušenost, která na počátku vypadala jako nyní ta jeho. V tomto případě vám dítě může plně důvěřovat a bonbóny nechat v obchodě. Můžete mu nabídnout výrobu domácích zdravých bonbónů u vás doma, při které si užijete spoustu legrace. Pokud ani tato varianta nezabere, domluvte se s dítětem, že mu tedy bonbóny koupíte. Může je ochutnat a samo vyhodnotit, jestli jsou pro něj dobré. Pokud své dítě od malička vedete ke zdravějšímu domácímu jídlu a místo sladkostí, které doma nikdy nemáte, mu nabízíte domácí sladké ovocné zmrzliny, domácí čokoládu slazenou medem, domácí dezerty a dorty slazené jen ovocem, jsem si jistá, že vašemu dítěti umělé a přeslazené bonbóny nebudou chutnat. Nebude na ně zvyklé a vy je pak můžete s klidem na srdci zlikvidovat. Pokud však vašemu dítěti zachutnají a bude vyžadovat další, vždy pro něj mějte pochopení. Buďte mu po celý dětský život perfektním vzorem. Do své domácnosti umělé sladkosti nekupujte, ale učte své dítě, si vynikající pamlsky vyrábět doma z celistvých potravin,  jako jsou ořechy, ovoce, kokosový olej, med, raw čokoláda apod. . Pokud se k dítěti nějaké bonbóny či jiné jídlo, se kterým jako rodič nesouhlasíte, dostanou,  například z důvodu, že sdílíte společný dům s babičkou a dědou, nebo tyto sladkosti dostane dítě od tetiček a strýčků či od svých kamarádů ze školky, nikdy mu je nezakazujte. Vždy si k němu sedněte, obejměte, řekněte mu svůj názor, proč byste ty průmyslově zpracované cukrovinky vy nejedli, ale nikdy mu je neberte ani nezakazujte. Pokud se stravujete převážně doma, vždy dokážete zařídit, aby většina jídla byla pro vaše dítě zdravá, protože ji máte plně ve své kompetenci. Ale jakmile se k vám dítě přiřítí s radostí a rozzářenýma očima, že dostalo od babičky meruňkové žvýkačky a od dědy modré bonbóny, nekažte mu radost. Dítě k vám běží s radostí něčeho nového, co nikdy před tím nevidělo, vy mu jen vysvětlete svůj postoj a nechte jej být si tyto příležitostné sladkosti sníst. Na zdraví mu to neublíží, jeho tělo je silné a zdravé, hravě všechno vyčistí. Jestliže byste na své dítě křičeli, nadávali mu, co to zase jí za blafy, a sladkosti mu zabavili, příště by se vám už nepřiběhlo pochlubit, co dostalo od babičky a navíc čím více by bylo starší, tím více by si tyto “pochutiny“ dokázalo sehnat již samo a samozřejmě v plné tajnosti před svými rodiči.

Mohlo by to dopadnout i docela krutě a to v podobě různých nemocí, ať už anorexie či výrazné nadváhy, poněvadž dítě veškerá nepochopení a trvalé nesmyslné zákazy velmi rádo porušuje na truc, z čehož pak vznikají daleko horší životní situace, než těch několik, ve kterých svému malému pokladu občas nezakážete sladkosti, jež dostal od příbuzných, či po nich nesmírně toužil v malém věku při návštěvě obchodu. Věřte mi, že dítě nad šest až sedm let už podobné scény v nákupním středisku většinou nedělá a je více nakloněno vašim názorům i nabídkám, čím nezdravé sladkosti nahradit.

Celý tento způsob řešení má však jeden velký háček? Víte který? Čas. Je to právě čas, který uhnaní rodiče z celodenní práce a povinností pro své dítě prostě nemají. Pro celou řadu z nich je jednodušší dítě v obchodě seřvat nebo naopak v co nejvyšší tichosti rychle z místa činu nějakým možným, ale rychlým způsobem odtáhnout a pak si na něm po cestě domů vylít svůj vztek. A je to zcela pochopitelné. Dnešní svět je natolik konzumní společností, že většina lidí již nepřemýšlí nad prioritami, které skutečně přinášejí ty pravé životní hodnoty, jako je láska, moudrost, něha, laskavost, pozornost věnovaná dítěti či milovanému partnerovi, pochopení, naslouchání a podobně.

Mimochodem nezdá se vám paradoxní, že hodnoty uznání, lásky, něhy, pozornosti i pochopení většina lidí nepreferuje jako životní cíl, stále se honí jen za penězi, aby si mohli koupit všechny ty materiální věci a nakonec stejně skončí u těch pravých hodnot, jež vycházejí z životního režimu “jak být“, když netrpělivě sledují své sociální facebookové či instagramové profily, kolik lidí z jejich přátel či sledujících jim poskytlo pocit uznání, náklonosti, pozornosti formou lajkování, komentářů, udělených srdíček … Čili vše co jim dříve chybělo, si vynahrazují nyní v dospělosti. Celá tato mašinérie v honbě za penězi a životu v režimu “jak mít“ vede k přenosu tohoto způsobu života na naše děti, jež jako houby po dešti nasávají všechny způsoby chování nás rodičů. Zapisují si je do své podvědomé paměti a sami se pak jednoho dne budou chovat stejně.

Znovu zmíním, jak uvádí PhDr. Marek Herman ve své knize „Najděte si svého marťana“, že lidé nežijí způsobem “jak být“, ale “jak mít“. Jak mít skvělé auto, jak mít fantastický dům, jak si užívat desítky tisíc drahých dovolených, jak mít nejnovější mobil, nejmodernější oblečení, jak navštěvovat nejvyhledávanější restaurace a konzumovat nejvybranější lahůdky a nakonec se s tím vším pochlubit na sociálních sítích s tak obrovskou touhou po uznání od ostatních a pochval, kterých se jim v dětství nikdy od svých plně vytížených rodičů nedostávalo. Toto chování je zcela pochopitelné, dospělí lidé, jež takto činí, nebyli v dětství dostatečně nasyceni láskou, důvěrou, něhou, nákloností, pochopením, pozorností a uznáním ze strany svých rodičů. Je tedy paradoxem, že ačkoli řada lidí žije jen honbou za penězi a konzumním způsobem života, sama se pak podvědomě vrací k chybějícím pravým nemateriálním hodnotám jako je uznání a pochopení, které v běžném rozhovoru materialisticky odmítají, jako nepodstatné a nedůležité, prostřednictvím právě sociálních sítí a sdílením svého soukromí za účelem získat uznání a ocenění těmi ostatními místo sebe samých.

Nedávno jsem četla článek s názvem: Jan Svoboda: „Selfie je vrcholem sobectví a egoismu“, je sice krátký, ale dosti vypovídající.

Vím, o čem mluvím, sama jsem si tím prošla a uvědomila si, že nic podobného, již dělat nehodlám. Není k tomu sebemenší důvod, jelikož jediná motivace proč to dělat je skutečně neuspokojená touha z dětství po pozornosti a uznání našich rodičů. Pakliže si toto uvědomíme a začneme si sami sebe vážit, nebudeme mít potřebu, se se vším, co v životě prožíváme, chlubit prostřednictvím sociálních sítí a jako lační vlci po kořisti netrpělivě očekávat reakce ostatních na náš příspěvek. Otevřeně zde říkám, že i tento způsob chování, byl kdysi mým způsobem chování. Samozřejmě, že je báječné a hladí to naše ego, když nám někdo napíše pod článek či video s naší prací, že jsme mu svým příspěvkem pomohli vyřešit problémy a podobně. A ano to si myslím, že bychom mohli dělat všichni. Sdílet skrze sociální sítě své zkušenosti, jež mají opravdovou hodnotu, která přispívá k přirozeným hodnotám lidské společnosti jako je přirozené zdraví, přirozená průmyslově nezpracovaná strava, přirozená mateřská i partnerská láska, přirozená a hlavně láskyplná výchova dětí, respekt k ostatním, umění naslouchat, nekritizovat, odpouštět, milovat, pečovat o sebe o přírodu, preferovat slušné chování bez násilí, podřízenosti a autoritativní výchovy, snažit se o kvalitní vzdělání našich dětí ve školách formou rozvinuté komunikace mezi žáky a jejich učiteli s maximem skutečných v praxi ověřitelných informací a podobně. Pro tyto účely rozhodně sociální sítě využijme, ale to, co běžně zažíváme ve svém soukromí s našimi dětmi, s našimi milovanými si nechme raději jen a jen pro sebe. Kolikrát většina youtuberů hlásá takové nesmysly, jako například, co si koupili za kosmetiku, jak vypadaly toalety v určitých destinacích, kterého kadeřníka navštívili, co jim přišlo poštou domů v objednaném balíčku …, rozplývají se nad těmito materialistickými hodnotami a nejhorší je podle mého názoru to, že do svých videí zapojují i své malinké děti. Můj názor je takový, že malé děti na internet nepatří! Nejsou schopné vyhodnotit rizika, která z tohoto vyplývají a kolikrát ani ne jejich rodiče nemluvě o sběru dat a jejich zneužitelnosti ve prospěch marketingu a jiných institucí. Navíc tímto způsobem, při kterém je jejich děti pozorují, je nevědomě učí chovat se v budoucnosti zcela stejně bez jediné pochybnosti, že je nutné své soukromí chránit. Dříve si děti i dospělí psali deníčky, do kterých se svěřovali se všemi radostmi i bolestmi. V tu dobu bylo nemyslitelné, aby si někdo cizí jejich zápisky přečetl a veřejně je sdílel s ostatními.

Dnes je však v “naprostém pořádku“ zveřejňovat bez jakýchkoli zábran svůj soukromý život. Co člověk dělal, kam jel nebo kam se chystá, co řešil při návštěvě rodičů, jakou tyčinku si koupil ve zdravé výživě, s kým se večer opil v hospodě, kdo koho sbalil na diskotéce a kdo se s kým a za jakých detailních okolností rozešel … Skutečně jsem přesvědčená, že tyto informace na veřejný internet nepatří. Ačkoli jsou jejich aktéři nadšení počtem zhlédnutí a vysokým číslem odběratelů. Ovšem myslím si, že pravý důvod těchto vysokých čísel není skutečný zájem o nějaké hodnotné informace, které jejich tvůrci s celým světem sdílí, ale je to jen pouhá zvědavost, která nutí ostatní tato videa pravidelně sledovat. Je to zcela stejný případ, kdy nadprůměrnou sledovanost v televizních stanicích zaznamenávají různá reality show. Ke sledovanosti většinu lidí nutí jen a jen zvědavost a také to, co zase ti “hlupáci“ zavření ve vile dnes vymyslí, kdo se s kým pohádá, kdo koho napadne, kdo komu ublíží, kdo se opije jako …, kdo se před celým národem zesměšní …, a to vše jen z důvodů, aby je sledující mohli kritizovat, utahovat si z nich a vše pak celý týden hodnotit se svými vrstevníky v práci či u piva v hospodě. Myslím si, že pokud by se v televizi i na jiných sociálních médiích vysílala reality show o tom, kdo komu pomohl, kdo měl s kým soucit a porozumění, kdo koho poslouchal a pochopil jeho trápení, jak to společně vyřešili a nakonec vše zvládli, jsem si jistá, že tyto pořady by měly mizivou ne-li žádnou sledovanost.

Většina lidí žijící v současném blahobytu a konzumním způsobem života se zajímá jen o křivdy, násilí, hádky, ublížení, sledují televizní zprávy, čtou fiktivní agresi propagující internetové články, pomlouvají jeden druhého a mají radost z toho, když se druhému něco nedaří. To je přitahuje, po tom touží. Z celodenního pracovního kolotoče jsou tak vyčerpáni, že večer jen chtějí vypnout mozek a tupě zírat na televizní obrazovky s pořady jako je Modrý kód, Výměna manželek, Prostřeno a mnohé další, ve kterých dominuje výše popsané negativní a společnosti absolutně neprospívající chování. Nemám v úmyslu zde hatit ničí způsoby jednání. Každý máme svou vlastní zodpovědnost. Mám v úmyslu vás jen přimět k přemýšlení, které informace budete z internetu a jiných médií čerpat, které pořady budete v televizi sledovat a čemu veřejně prezentovanému budete věnovat svou pozornost, zdali dáte přednost hodnotným informacím, jež váš život posunou dopředu, jež vás něco nového naučí a díky kterým vyřešíte otázky na své odpovědi. Všichni jste kreativní tvořivé lidské bytosti s neuvěřitelným potenciálem, proto byste měli věnovat pozornost jen tomu, co rozvíjí vaše schopnosti, co prezentuje skutečné a přirozené lidské hodnoty, nejideálněji ve většinové formě vašeho života „jak být“, než „jak mít“. Skutečně chápu, že je důležité v naší společnosti vlastnit bezpečný a útulný domov, spolehlivé auto i práci, která vás naplňuje včetně pravidelných dovolených se svými milovanými. Ovšem nikdy nezapomínejte na to, že tím čím jste vy, to co preferujete vy, to čemu věnujete pozornost vy, to vše ovlivňuje vaše malé děti a ze zkušeností nabytých s vámi, pak budou vycházet po celý zbytek svého života.

Autor „pohádky“: Eva Benek

Zdroj a inspirace: Cesta ke šťastnému dětství, autorka Dr. Catherine Gueguenová, Najděte si svého marťana, autor PhDr. Marek Herman, Přednášky a články, PhDr. Jan Svoboda

Upozornění:  „Pohádku“ nelze kopírovat a publikovat bez předešlého písemného souhlasu autora.

24th May 2019

Komentáře

arrow