Pohádka o vzteklé Marušce

Aneb od nepříčetného vzteku až k nekonečnému smíchu ...

shadow-ornament

Maruška byla pětiletá holčička, která nadevšechno milovala svého psa. Byla to fenka velkého německého ovčáka. V té době to již byla sedmiletá  Ezra  a protože rodiče Marušky si už miminko před sedmi lety moc přáli, rozhodli se, že pokud si pořídí malé štěňátko, musí být správně vychované, aby pak v dospělosti ze psa vyrostl ten nejlepší kamarád pro jejich dítě.

A proto maminka Marušky pravidelně a poctivě chodila s pejskem na cvičiště, mezi další pejsky. Snažili se jej vycvičit vždy formou hry, nadšení a zábavy, a jak štěně rostlo, postupně se z něj stal vyrovnaný a sebevědomý pes  s nesmírnou oddaností ke své paničce.

Když se pak o dva roky později narodila mamince a tatínkovi Maruška, nechávali Ezře čichat k plenám holčičky, které tatínek domů nosil z porodnice, aby si jejich fenka už postupně na nového člena rodiny zvykala.  Po několika dnech přijely obě holky z porodnice domů. Maruška rostla jako z vody a postupem času se z ní a Ezry staly ty nejlepší kamarádky pod sluncem.  Ezra Marušku milovala. Chránila ji, hlídala ji. Když se například jako malá odplazila z dečky rozprostřené na trávníku zahrady, ihned Ezra mírným štěkotem upozornila její maminku, že se maličká přesunuje. Když se Maruška učila chodit, přidržovala se Ezřina kožichu, jelikož ta chodila vždy s Maruškou a doprovázela ji všude, kam se holčička rozhodla zamířit. Oba dva rodiče nikdy nenechali své děťátko se psem zcela samotné. Vždy byli dostatečně nablízku. S úžasem a doslova otevřenou pusou však vždy pozorovali s jakou oddaností, se Ezra o malou Marušku stará.

Nastal čas, kdy za okny zářila nádherná bílá zima. Byl leden a Maruška právě oslavila své páté narozeniny. Venku panovaly velmi mrazivé teploty. Holčička se vracela se svým tatínkem a pejskem z báječného sáňkování, ovšem všichni byli promrzlí až na kost. V představách si přehrávali vidinu teplého čaje, maminčiných makových buchet a teplé deky ve vyhřátém  obýváku, v němž si hoví celá rodinka a čte pohádkové příběhy.  Jak si přáli, tak se stalo. Maminka je přivítala s úsměvem na rtech, nabídla teplý čaj s medem a plný tác právě vychladlých buchet.

Když tak Maruška baštila a upíjela malinový čaj, vzpomněla si na Ezru. Zeptala se tatínka, kde vlastně je. Tatínek odpověděl, že ji zavřel do sklepa, ve kterém má teplý pelíšek, takže ji zima určitě není. Marušce však bylo po Ezře smutno a žadonila tak dlouho o to, aby si mohla vzít Ezru do obýváku, až to tatínek nevydržel a povolil své dcerce pustit fenku jen do vstupní místnosti jejich domečku. Maruška skákala radostí a utíkala za Ezrou ji oznámit tu báječnou novinu. Obě dvě si ve vstupu hrály. Ezra si nechala Maruškou vyrobit nový pelíšek ze starých dek, do kterého si bezmyšlenkovitě lehla a užívala si Maruščinu pozornost a péči. Hlazení, česání, drbání za uchem a dokonce i oblékání Maruščina zimního oblečení, to vše nadšeně přjímala. Rodiče seděli na schodech a s radostí vše pozorovali. Jejich dcerka zářila jak sluníčko.

Netrvalo to dlouho a Maruška začala žadonit o to, aby mohla vzít pejska do obýváku. „To v žádném případě.“ Ohradili se oba rodiče.  „Víš kolik bychom tam měli z toho psa chlupů?“  Vykřikla zděšeně maminka a odebrala se do kuchyně vyndat z trouby další pekáč s makovými buchtami. Tatínek si v tu chvíli také odskočil do bytu pro zvonící telefon.

Nepřítomnosti obou rodičů jejich šikovná dcerka ihned využila. Zavolala na Ezru: „Ke mně“ a šup už byly obě dvě v obýváku. Když celou situaci rodiče zpozorovali, okamžitě se jali vykázat psa zpátky do vstupu a Marušce se snažili vysvětlit, že to chlupaté zvíře nemůže být v jejich bytě. Je špinavé, smrdí a padají z něj chlupy. Tatínek byl na výskyt chlupů v bytě zvlášť alergický, jelikož v tom vyrůstal jako malý. Jeho maminka měla malého zato však velmi chlupatého psa, díky kterému všichni členové rodiny nacházeli chlupy v jídle a dokonce i ve vypraném prádle. Tatínek měl k těmto vzpomínkám z dětství skutečně velký odpor. Emoce s tím spojené vyplavaly na povrch na základě toho, že Maruška přivedla jejich psa do obýváku. Místo toho, aby se tatínek zhluboka nadechl, nechal myšlenky a emoce s tím spojené jen projít bez nějaké větší analýzy a pak v klidu a s laskavostí celou věc své dceři vysvětlil, rozeřval se na celé kolo a poslal Marušku i psa okamžitě z obýváku pryč. Jelikož Maruška nebyla žádné tintítko, které by si nechalo po sobě jen tak řvát a přitom se třáslo strachy, rozeřvala se na svého otce zcela stejným způsobem. Prskala na něj svůj vztek z nepochopení toho, proč jí její milovaný táta nedovolí mít psa v bytě a ještě na ni řve jak pavián. Maminka celou situaci jen pozorovala a čekala na vhodný okamžik, kdy se oba zklidní, aby mohla započít s laskavým vysvětlováním  celé situace.

Tatínek však stále řval, neboť ho ještě více rozlítila vzteklá odezva jeho dcery. Ta se mezitím sebrala a odešla trucovat s Ezrou zpátky do vstupu.  Po cestě dolů našla na schodech krabici se sáčky do odpadkových košů. Byly balené vždy po šesti kusech do zajímavých roliček. Nenapadlo ji nic jiného, než ty sáčky začít rozbalovat a zkoušet do nich oblékat svého psa. Celá krabice se sáčky však patřila Maruščině tetě, která si je u nich měla příští den vyzvednout. Objednala si je jako výhodné větší balení zároveň s Maruščinou maminkou.

Když se tatínek trochu uklidnil, začal si uvědomovat, že byl až příliš hlučný a mohl celou situaci řešit mírněji. Rozhodl se jít podívat za svou dcerkou a promluvit si s ní. Sešel po schodech dolů, a když uviděl ten nepořádek, který Marušce způsoboval očividně velkou radost, pojal ho ještě větší vztek než v předchozím výstupu a rozeřval se znovu: „To snad není možné, jak si to představuješ, to jsou sáčky pro tetu, teď už je tak akorát můžeme vyhodit, jsou celé roztrhané!“ „A proč to dáváš tomu psovi kolem krku, chceš, ať se snad udusí, ty snad ani nepřemýšlíš o tom, co děláš, to snad není pravda, to je zlý sen!“ … Řval a lamentoval Maruščin otec. Ta malá se však opět nedala. Spustila srdceryvný křik a pláč. Vše uslyšela maminka a rozhodla se zakročit. Tatínka poslala nahoru do obývacího pokoje trochu vychladnout a sedla si na první schod ve vstupu vedle Marušky, která stále prskala, syčela a nadávala s křikem a pláčem doprovázející její aktuální emoční rozpoložení.

Maminka po ni nekřičela, objala ji kolem ramen a čekala, až se trochu uklidní, jelikož věděla, že kdyby v tomto okamžiku začala cokoli vysvětlovat, vše by se minulo účinkem. Malá by ji ve své zlosti stejně neposlouchala. Po chvilce, když se dcerka mírně zklidnila, ji položila otázku: „Maruško, tobě se to hraní s těmi sáčky líbí?“ „Ano“, odpověděla holčička. A maminka pokračovala: „Pěkně to šustí, když to rozbaluješ, že?“ „A taky je zábavné ty sáčky naplnit vzduchem a vyhazovat do vzduchu, viď?“ „Skoro jako nafukovací balónky, že?“ „Jo mami“, vyštěkla stále ještě nahněvaná Maruška. „Jenže taťka mi to zakazuje a ještě k tomu po mně řve, on už mně nemá rád!“ Maminka si ji přitáhla ještě blíže k sobě, koukla do jejich hlubokých modrých očí a s úsměvem pronesla: „Maruško, a víš, proč ti tatínek zakazuje ty sáčky rozebírat, trhat a ničit i přes to, že je to taková sranda?“ „Nevím“, zavzlykala dcerka. „Protože to jsou sáčky pro tetu Petru, víš?“ „Hmmm“, zabručela Maruška. „No a teta Petra je potřebuje mít v celku a zabalené.“ Maminka úmyslně ztišila hlas a tajemným tónem už jen šeptala své dcerce do ouška: „No a ta teta Petra Maruško, ale nikomu to neříkej jo, bude to naše tajemství  jo?“ Maruška nadšeně přikývla a přestala fňukat. Zpozorněla a v tichosti naslouchala. „Tak ta teta Petra“,  pokračovala šeptem maminka. „Tak si Maruško představ, že ona ty sáčky potřebuje  proto a v takovém množství,  protože se s jejím synem Filípkem vsadili o to, kdo do těch sáčků naprdí víc prdů a pochytá je!“  Maruška vyprskla smíchy! Smála se tak moc až si z toho sama prdla a pak se smála ještě víc a víc a víc a smála se i maminka. „Mami“, řekla po chvilce Maruška. „To jako doopravdy?“ „No jistě Maruško“, odpověděla maminka s dokonale vážným výrazem ve tváři. „Dokonce prý spolu budou zkoumat to, zda sáčky naplněné prdy a zavázané gumičkou dokáží létat stejně tak, jako nafukovací balónky plněné héliem, které znáš z poutí.“

Maruška se při té představě rozchechtala z plných plic a nebyla k utišení. Po chvilce kdy se uklidnila, začala sama od sebe sáčky sbírat a požádala maminku, zda by mohly místo těch roztrhaných sáčků dát tetě nějaké ze svých zásob. Maminka souhlasila a byla ráda, že se ji dcerku podařilo zbavit toho uši trhajícího řevu, který probíhal před příběhem o sáčcích. Když spolu všechno uklidily, vydaly se nahoru do bytu za tatínkem, který už také z původního rozčilení dostatečně vychladl. Maruška se mu vrhla kolem krku a nadšeně volala: „Tati, tati víš, na co teta Petra potřebuje ty sáčky?“ „To tedy nevím“, odpověděl tatínek. „Ona do nich bude s Filípkem prdět a pak budou pozorovat, jestli ty sáčky umí létat!“ Tatínek už znal svou moudrou ženu, tak se jen usmál a pochopil, že to byl rozptylující námět pro zklidnění vzteku jejich dcery, tak aby se pak postupně ještě vše dořešilo. Oba rodiče totiž neradi nechávali, dle zvyklostí babiček a dědečků, své dítě se ze vzteku o samotě vyřvat, protože věděli, že čím víc je dítě se svým vztekem o samotě, tím více se cítí odmítnuté, nechtěné a frustrované. Proto raději vždy volili nějaké vtipné rozptýlení a až poté, když se situace zklidnila, se vrátili k tomu, co vztek, řev a hněv všech zúčastněných vyprovokovalo.

Po těchto tatínkových úvahách však Maruška s rozzářenýma očima zvolala: „A tati, budeme taky spolu prdět do těch sáčků?“ … Všichni tři se rozesmáli na celé kolo a tatínek slíbil, že to vyzkouší.

Když tak spolu všichni seděli již v poklidné náladě, maminka se jala Marušce vysvětlit celou situaci. Nyní už byla maličká zase naladěná a maminka věděla, že ji bude vnímat. Vyprávěla své dcerce příběh o tom, jak si postupně v dětství její tatínek vypěstoval doslova odpor k tomu, když se v bytě vyskytují psí chlupy. Pověděla ji, že jeho vztek a řev, který na ni spustil, neměl nic společného s ní a s tím, že přivedla psa do obýváku, ale vše se vyhrotilo jen z důvodů jeho zkušeností z dětství. Jako malý kluk měl rád svého psa, ale nesnášel, když hladový jako vlk po celodenním skotačení s kluky na hřišti, pak doma u večeře našel psí chlupy v hrníčku s čajem, v pomazánce na chlebu či na ručnících i ve spodním prádle. Byl z toho zoufalý a proto i dnes v podobných situacích, které třeba ani ještě nenastaly, ale mohly, řádí jako smyslů zbavený.  Maruška se na tatínka usmála a pronesla, že tomu  rozumí, a že si bude s pejskem hrát jenom venku nebo maximálně  dole ve vstupu. Tatínek ji objal, a protože celou dobu maminku také poslouchal, uvědomil si, proč byl vlastně na dcerku tak zlý. Omluvil se jí za své řvaní a slíbil, že příště už bude více přemýšlet, než zase začne řvát, zda by to mohlo být řešitelné i jiným klidným způsobem. Maruška znovu tatínka objala a řekla: „Tati ty taky promiň, taky jsem po tobě řvala asi moc, viď?“ Tatínek ji políbil na čelo a řekl, že už je vše vyřešeno, je to minulost, už není co řešit. „Jupí“, zavřískala Maruška. „A teď jdeme tati naprdět do těch sáčků!“

Jestli šli nebo nešli, o tom už tahle pohádka není, ale věřím, že to hlavní o čem byla, si všichni rodiče vezmeme k srdci a dřív, než na své kouzlo života objevující ratolesti začneme řvát, tak se zhluboka nadechneme a zkusíme to nejdřív jednoduše řečeno rozdýchat.

Autor „pohádky“: Eva Benek

Upozornění:  „Pohádku“ nelze kopírovat a publikovat bez předešlého písemného souhlasu autora.

17th July 2019

Komentáře


KONTAKT