POHÁDKA O VYSAVAČI A PUZZLÍCH

Aneb jak jedna maminka k velkému uvědomění přišla ...

shadow-ornament

Hanička byla čtyřletá holčička, která milovala skládat puzzle. Nesmírně ji tato aktivita bavila a při každé příležitosti jako jsou Vánoce či narozeniny, nějaké od svých rodičů dostala. Hanička vždy svýma rozzářenýma dětskýma očima obdivovala pestrost barev, materiálů, obrázků a různorodost tvarů každého z kousků.

Přiblížil se čas Vánočních svátků a děťátko si pod stromečkem rozbalovalo jeden dárek za druhým, až se jí do jejich malých baculatých ručiček dostal velmi tvrdý dáreček obdélníkového tvaru. Prohlížela si jej ze všech stran. Byl dokonale zabalený do zlatavého slavnostního papíru a převázaný širokou červenou mašlí. V Haničce se probouzela nesmírná zvědavost. Co to asi může být, pomyslela si. Vášnivě ovšem velmi pozvolna rozvázala červenou stuhu a opatrně rozbalovala kousek po kousku záhadného balíčku.  Maminka s tatínkem ji s láskou a úžasem pozorovali, když v tom jejich malá dcerka zavýskala tak hlasitě, až oba dva leknutím doslova nadskočili. Z dárečku se vyklubala celá sedmidílná sada třpytivých skládanek puzzle, které zářily do širokého okolí. „To je Elsa a Anna!“ Zakřičela Hanička tak hlasitě, až zařinčely všechny baňky na Vánočním stromečku.  „Já mám celou sadu svítících obrázků z pohádky Ledové království, které se tak třpytí a v noci svítí, jupí!“  Skákala  a zároveň křičela na celé kolo malá holčička. V ten samý okamžik zapomněla na všechny ostatní dárečky a vášnivě se pustila do skládání všech sedmi obrázků.

Slavnostní večer pomalu plynul.  Rodiče držíc se za ruce, spolu seděli na pohovce, poslouchali fascinující skladby básníka klavíru Fryderyka Chopina a kochali se pohledem na svou dcerku, která nadšeně stavěla jeden obrázek za druhým. Když skončila, vyrovnala je všechny do řady na podlahu pod stromeček a přitulila se ke svým milujícím rodičům. Ráno se všichni probudili v obývacím pokoji a společně se od srdíčka zasmáli, když si uvědomili, že večer usnuli, aniž by se přesunuli do ložnice. Hanička se ani nestačila pořádně umýt nebo dokonce nasnídat a už zase zamířila ke svým puzzlím.

Dny svátků den za dnem  ubíhaly. Bylo načase odstrojit stromeček a na příští rok schovat všechnu výzdobu. Hanička mamince pomáhala, ale na své puzzle nedovolila nikomu ani sáhnout.  Nechtěla, aby se jí ty nádherné obrázky rozpadly a někam se zatoulal třeba jen jeden jediný kousek z celé skládačky. Tak moc je milovala a tak moc pro ni v jejím dětském světě oblíbených pohádek byly důležité. Maminka jí denně domlouvala, že je třeba vysát podlahu, utřít prach a trochu už po Vánocích uklidit. K tomu však potřebuje přemístit všechny obrázky jinam, aby uvolnily místo pro zahájení úklidu. Ale Hanička měla stále svou písničku. Puzzle musí zůstat tam, kde jsou.

Jednoho krásného odpoledne maminka využila příležitosti, kdy si její malá ratolest hrála na zahrádce se psem. Všechny skládanky opatrně přemístila na tvrdé podložky, tak aby zůstaly pohromadě a odnesla je do vedlejšího pokoje. Začala vysávat. Za několik minut se ve dveřích objevila malá Hanička s vyděšeným výrazem a slzami v očích. Začala vřískat, brečet a vztekat se, kde jsou ty její obrázky! Rozčilovala se na maminku tak vehementně, až se rozlítila i maminka. Netrvalo to ani vteřinu  a i ona nepříjemně zvýšila hlas na svou dceru.  V okamžiku svého vrcholu rozčílení na dceru spustila věty jako: „ Prosím tě, proč tak vyvádíš,  vždyť  to jsou jenom pouhé puzzle.“ „Navíc jsem ti je jen přemístila do jiného pokoje, abych tady mohla alespoň trochu uklidit a ty vřískáš jak Viktorka u splavu!“

 Ale dítě ji absolutně nevnímalo. Ve své hlavě mělo jen myšlenku milovaných puzzlí, které tady pořád byly a najednou nejsou. Absolutně neslyšelo a také nechápalo význam slov, které na ni chrlila její rozčílená máma. A tak tam obě dvě stály, křičely na sebe a nechápaly chování jedna druhé. Vzájemně přilévaly olej do ohně. Řvaním, rozčilováním a mračícími pohledy zvyšovaly množství negativní energie, která vznikla v důsledku maminčiného nepochopení důležitosti, jež chovala malá Hanička ke svým třpytícím se skládankám.

Asi po pěti nekonečných minutách křiku a pláče se maminka zhluboka nadechla a nechala vše jen tak procházet. Přestala v myšlenkách hodnotit vzniklou situaci, přestala označovat svou dceru za rozmazlené dítě, přestala ji kritizovat a nalepovat nálepky nevychovaného děcka. Od celé situace se ve svém vědomí oddělila a jen ji z povzdáli v tichosti pozorovala. V ten doslova posvátný okamžik si uvědomila nesmyslnost veškerého svého chování a především řvaní. Dokázala se dokonale navnímat na svou dcerku a pochopit vše, kvůli čemu celá situace vznikla. Přistoupila ke své plačící dceři. Z rudého plačícího obličeje ji láskyplně svou rukou stírala slzy a s láskou a s hřejivým  úsměvem se ji podívala do jejich pláčem oteklých dětských očí. Holčička se pomalu uklidňovala a maminka ji pevně objala.  Hanička se k mamince přitiskla, neboť na ni konečně její milovaná máma přestala tak řvát a prskat zuřivé pohledy.  Obě tam tak stály v tichosti, kterou narušovaly už jen nepatrné vzlyky malé dcerky. Ani jedna nic neříkala, jen se objímaly a společně uklidňovaly. Veškerá negativní energie postupně mizela jako pára nad hrncem.  Když byla zcela pryč, nastal čas si celou situaci vysvětlit.

Jako první promluvila maminka: „Haničko, ty jsi se zlobila kvůli tomu, že jsi tady nenašla své puzzle, že?“ „Ano“, odpověděla Hanička.  A maminka pokračovala: „Ty máš ty třpytivé puzzle moc ráda a jsou pro tebe velmi důležité, je to tak?“ „Ano“, přitakala Hanička. Maminka dále pokračovala:  „Já to všechno vím miláčku, taky jsem měla jako dítě krásné puzzle, byl na nich nádherný kůň  a když jsem si obrázek poskládala, nedovolila jsem na něj nikomu ani sáhnout.“ „Nalepila jsem jej na podložku a pověsila na zeď, abych se na něj mohla pořád dívat.“ „Tak moc jsem jej milovala.“ „A stejně jako já, když jsem byla malá holka, máš i teď ty tolik ráda své puzzle, že?“ „Je to tak?“ „Ano“,  přikývla Hanička. „Já vím“, pronesla maminka a znovu svou dcerku pevně objala. „Ty jsi měla jen strach z toho, že bys o ty puzzle mohla přijít, že?“  „Jo mami“, zakňourala holčička.

Maminka vzala svou dcerku do náruče a ukázala ji ve vedlejším pokoji její přemístěné puzzle. Na Haničce bylo vidět, jak se jí ulevilo. Maminka navrhla, že by mohly společně obrázky nalepit na tvrdý papír a pověsit je na stěny jejího pokojíčku. Hanička je tak bude mít každý den na očích a už se nemůže stát, že by se kvůli vysávání či jiné činnosti mohl zatoulat třeba jej jediný kousek. Dcerka nadšeně souhlasila a s radostí dala mamince velkou pusu.

Maminka pak své malé ještě pověděla:  „Haničko, chci se ti omluvit za mé předcházející  řvaní.“ „V ten okamžik, kdy jsi začala křičet ty, jsem se tak zbytečně rozčílila i já a to jen proto, že jsem si v tu chvíli nedokázala uvědomit, jak moc důležité jsou ve tvém věku pro tebe ty obrázky.“  „Když jsem byla malá, často se mi stávalo, že po mně dospělí  řvali, kdykoli se mi jako dítěti něco nelíbilo nebo jsem něco nechápala a dala jsem jim to najevo.“ „Moje máma na mne neměla kvůli práci moc čas a tátu jsem neměla.“ „Vychovával nás otčím, který po nás jen křičel a nadával.“ „Proto jsem se na tebe rozčílila i já, protože jsem to takto měla milionkrát zažité ze svého dětství .“  „Je to jenom vzor či program v chování, který se mi nahrál do paměti a když do mého dospělého života přijde podobná situace, zmáčkne se ve mně nějaké tlačítko, které spustí zcela stejné reakce, jež jsem zažívala ve svém dětství.“  „Ty jsi mi však tohle pomohla všechno pochopit, zpětně si uvědomit, že řvaním po svém dítěti nic nevyřeším.“ „Vyřeším to jen tím, že se budu snažit pochopit, proč a z jakých důvodů mé dítě brečí a rozčiluje se.“ „ Co ho vede k těmto postojům.“ „ Jaká situace podmínila jeho chování a jaký je jeho vztah k věcem, kvůli kterým tak vyvádí.“ „Naprosto chápu, že je to zcela totožná situace, jako bych například našemu tatínkovi,  bez jediného upozornění, přemístila jeho sbírku ručně slepovaných miniaturních historických autíček, na kterou je tak hrdý a dělá mu radost.“ „Miluje ji a záleží mu na ní stejně tak moc, jako tobě na tvých třpytivých puzzlích.“ „Nyní už tomu všemu rozumím, a proto se ti za své chování upřímně omlouvám.“

Malá Hanička se po těch slovech zpříma podívala své mamince do očí a řekla: „Maminko, to nevadí, už je to pryč, obrázky si nalepíme a pověsíme na zeď, jo?“ „Jo a mami, ty taky promiň, že jsem na tebe křičela.“ Pak radostně poskočila, dala mamince pusu a utíkala si zase hrát na zahradu za svým psem.

Maminka najednou cítila velký pocit úlevy, klidu a štěstí ve svém srdci. Výčitky svědomí, které dříve zažívala při konfliktech se svými dětmi,  se v tuto chvíli ani nedostavily, neboť vše bylo vyřešeno, vše bylo omluveno, vše bylo odpuštěno a vše se již stalo minulostí. Již nebylo nutné se v tom pitvat, rozebírat, připomínat, řešit či příležitostně obnovovat již dávno vyřešenou situaci.

Maminka byla spokojená, dcerka byla spokojená a v nitru ani jedné z nich nezůstal ani náznak nějaké negativní emoce, která by se časem při dalších vyhrocených a neřešených konfliktech mohla rozrůst do obřích rozměrů s možným postupným negativním vlivem na fyzické zdraví i psychiku jedné či druhé ženy.

Došlo tedy k vzájemnému porozumění mezi oběma bytostmi. Konflikt byl na základě vzájemné důvěry, lásky a hlavně vzájemného pochopení bez obviňování a výčitek zcela vyřešen. Stal se minulostí a v tuto chvíli již neexistoval. Nejdůležitější zjištění však nastalo, když si maminka v podobných situacích uvědomila, že dcerka při úklidu jejich dalších oblíbených hraček už nereaguje křikem a pláčem, tak jako poprvé u třpytivých skládanek. Naopak se vždy Hanička zeptala maminky, kde její poklady jsou a kam je dala, když doma uklízela. Celá předešlá situace tak byla velkým ponaučením pro obě dvě.

 Nevyřešené mezilidské konflikty stále při životě udržuje, při nich vzniklá, negativní energie, která pak nahromaděná v budoucnosti lidem škodí právě ve formě nemocí a dalších problémů. Pokud tedy můžete konflikt s jinými bytostmi řešit hned, udělejte to. Mějte pro sebe vzájemné pochopení, proč se tak stalo a chtějte si to navzájem vysvětit. Vnímejte se, poslouchejte to, co vám druhý říká a co vám svým chováním chce sdělit. Neobviňujte se, nelitujte se, nestěžujte si. Řešte všechno tady a teď. Pokud dotyčná osoba  s vámi současné či minulé konflikty řešit nechce ani po tom, co jste to snad stokrát zkoušeli, omluvte se ve svém nitru té dané osobě. Požádejte ji v duchu o odpouštění toho, co mohlo vzájemný konflikt mezi vámi vyvolat, toho na čem jste třeba i nevědomky mohli mít svůj podíl. Poděkujte ji, odpusťte i vy jí a pak to všechno také sami ze sebe odpusťte ven. Přímého vyjádření se zřejmě od této osoby nedočkáte, ale vaší vnitřní a upřímnou omluvou se vám uleví a zároveň tím ze svého nitra vypustíte negativní nahromaděné emoce, které se v něm kvůli řešené nepříjemné situaci usadili.

Autor „pohádky“: Eva Benek

Upozornění:  „Pohádku“ nelze kopírovat a publikovat bez předešlého písemného souhlasu autora.

24th May 2019

Komentáře


KONTAKT