Pohádka o Pavlovi a méněcennosti

Aneb když děti mají děti ...

shadow-ornament

Pavlík byl krásné novorozené miminko. Oči velké, hnědé a hluboké jako dvě studánky. Husté a dlouhé řasy mrkaly na své rodiče a jeho rtíky kouzlily jeden úsměv za druhým, kdykoli jej maminka zvedla do své náruče. Ovšem tato situace nastala jen zřídkakdy…

Jeho rodiče se vzali jako velmi mladé a nezralé bytosti, které samotné byly ještě dětmi. Ačkoli každému z nich již bylo osmnáct let, absolutně netušili, co po nich jejich život chce. Starostlivost, péče a zodpovědnost o nově příchozí lidskou bytost jim byla naprosto cizí. Po většinu času se o malého Pavlíka starala jeho milující babička, ale jak všichni víme, nejvíce pozornosti a lásky potřebuje dítě vnímat především od své mámy a to dle dokonce i vědeckých důkazů velice intenzivně po dobu minimálně prvních šesti až sedmi let svého života.  Více v této pohádce >>>

V tomto tak důležitém životním období každé dítě skutečně jako houby po dešti nasává veškeré informace z okolního světa, ukládá si je hluboko do své podvědomé paměti a vnímá je za stoprocentní fakta a pravdy, z nichž pak ačkoli nevědomky, ale přesto vychází po celý zbytek svého života. Co se dítěti v jeho životě odehraje do prvních sedmi let, až z pětadevadesáti procent ovlivňuje jeho chování a rozhodování po celý zbytek života. Pokud samozřejmě nepřijde díky své zvyšující se vědomé úrovni na to, jak je předefinovat.

Malý Pavlík byl od narození velmi chytré a učenlivé dítě. Ve dvou letech dokázal rozpoznat všechna čísla, písmenka, barvy. Dokonce krásně mluvil a díky každodenní lásce jeho babičky znal celou řadu lidových písniček a básniček. Pro chlapečka byla jeho babička doslova požehnáním. Cítil se být milován, vnímám a celá jeho bytost zářila široko daleko, kdykoli si jej k sobě jeho babička vzala, mazlila se s ním a hrála si.

V kontaktu s jeho vlastními rodiči to však tak růžové nebylo. Máma s tátou se každý den hádali, nadávali si, dítě přehlíželi a při každé příležitosti malého Pavlíka obviňovali ze situace, do které se kvůli němu dostali. Běžně po něm křičeli, že je to on, kdo za všechno může, že on je ten důvod, kvůli kterému věčně nemají peníze, on je tím důvodem, kvůli kterému oba ztratili osobní život, že on je ten důvod, kvůli kterému si nemohou užívat života, ale pořád se jen honit za penězi, aby jej uživili a zaplatili nájem.

Pavlík to vůbec nechápal, nedokázal si chování svých rodičů absolutně vysvětlit. Miloval je oba dva celým srdcem, život by za ně dal, ale tyhle podivné bytosti, kterým se říká rodiče, jej stále ze všeho obviňovaly a odmítaly. Milován a vnímán se cítil jen v kontaktu se svojí babičkou. Byla to velmi moudrá žena. Ve svém životě zažila mnoho utrpení a bolesti. Velmi dobře věděla, jaké jsou pravé a podstatné hodnoty života. Dokonale si uvědomovala situaci, ve které se nacházeli oba Pavlíkovi rodiče a o to víc se snažila být alespoň takovou malou berličkou, o kterou se může malý chlapec opřít. Poskytovala mu tu největší bezpodmínečnou lásku, jakou kdy jen mohla. Nikdy jej za nic nekritizovala, za nic jej neobviňovala, nenadávala mu sprostě ani jej nemlátila. Pokud chlapec udělal chybu, vždy jej láskyplně objala, nic mu nevyčítala, nikdy jej neponižovala za to, že chyboval. Vždy mu nabídla pomocnou ruku. Vzniklé situace mu vysvětlovala a ukazovala způsoby, jak by je mohl zpětně napravit. Uvědoměním, omluvou, a pokud to bylo možné i fyzickým přičiněním k jejich nápravě. Chlapec byl se svou babičkou převelice šťastný. V její blízkosti se cítil svobodný a volný jako pták. Časem kdy roky ubíhaly, si dokázal již sám poradit s mnoha situacemi, jelikož čerpal z moudrého vědomí a rad své milované babičky.

V přítomnosti svých rodičů, se však cítil vždy velice úzkostlivě. Celé své dětství byl jimi opovrhován. Nikdy nezažil láskyplné polibky či doteky své mámy. Jediné co zažil, byly nadávky, obviňování a pravidelné bití, které většinou končilo modřinami a podlitinami.

Pavlík vyrostl v krásného a silného muže. Dívky na něm mohly oči nechat, jaký to byl fešák. Ovšem to ke šťastnému partnerskému životu zdaleka nestačí. Chlapec se již dávno odstěhoval od svých tyranských rodičů. I díky péči své babičky se nakonec dokázal osamostatnit, najít si hezké bydlení a práci, která jej velmi naplňovala. Dokázal vydělat spousty peněz. Byl velice cílevědomý. Dokonale si uvědomoval bídu a negativní přístup rodičů v jeho dětství a silou své vlastní vůle dokázal vytvořit pravý opak. Vše, co uměl ovlivnit svou vědomou myslí, ve svém životě změnil. Byl úspěšný, pracovitý, zodpovědný, jen navázat láskyplný vztah s milující ženou se mu nedařilo. Vždy si jej vybíraly jen peněz a vykalkulovaného vdávání chtivé dívky, které na něm  přitahoval pouze téměř dokonalý vzhled statného muže, přepychový byt a velmi tučné konto bankovního účtu.

Pavel tomu vůbec nerozuměl. Dokonce se v jednom ze svých vztahů i oženil, avšak do roka se opět rozvedl. Každý jeho vztah doprovázely, po prvním opojném opadnutí sexuální přitažlivosti, vždy jen hádky a výčitky. Po několika stále stejně probíhajících vztazích si přísahal, že zůstane raději sám, než aby měl zažívat dokola se opakující situace. V jeho nitru probíhal boj mezi absolutní nedůvěrou k ženám, ale také mezi ním samotným a obrovskými pocity méněcennosti, které jej dohnaly k myšlenkám o své vlastní neschopnosti a sebe nenávisti.  Byl tak zoufalý, až se z toho rozplakal. Po pláči se cítil na malý moment uvolněněji, ale klidné emoce za okamžik vystřídaly pocity výčitek a sebeobviňování za to, že si vůbec dovolil se rozbrečet a litovat jako malý kluk. Vzpomněl si, kolikrát ho vlastní otec mlátil po hlavě za jakýkoli náznak slziček v jeho dětských očích. Časem uvěřil, že kluci brečet nesmí a kdykoli jej to k pláči nutilo, potlačil tyto emoce tak dokonale, až se v něm nahromadily jako odpadky na smetišti.

Z veškerých výčitek, jež se mu honily v hlavě, se Pavel zcela vyčerpaně zhroutil ve svém bytě na koberec a usnul velmi tvrdým spánkem. Ráno jej probudil cvrlikot jakéhosi ptáčka a svit slunce procházející velkými okny a dopadající přímo na něj. Žasnul nad těmi zářivými paprsky i nad bezstarostlivostí ptáčete. Každou buňkou svého těla si uvědomoval klid a mír přítomného okamžiku, jež právě zažíval. V jeho hlavě nebyla ani jedna jediná negativní myšlenka. Jednoduše řečeno, poprvé ve svém životě zažil stav, kterému se říká dokonalé bytí v přítomném okamžiku. A jak všichni víme, ten kdo žije v minulosti, žije v depresi. Ten kdo žije v budoucnosti, žije v neustálé nervozitě. Jen ten kdo dokáže žít vědomě v přítomném okamžiku, zažívá klid a mír ve svém životě.

V přítomném okamžiku neexistují nemoci, problémy ani jiné překážky. V přítomném okamžiku žijeme tady a teď. V přítomném okamžiku děláme jen to, co zrovna dělat můžeme a k čemu máme prostředky. Děláme vše, jak nejlépe umíme a nepřemýšlíme nad tím, že se nám to v minulosti nepovedlo nebo naopak, že se nám to zase v budoucnosti nepovede.  V přítomném okamžiku jsme kreativní jako malé děti, které naprosto stoprocentně a nepopíratelně žijí každý den v přítomném okamžiku. Vždy myslete na to, že kreativita se projevuje jen v přítomném okamžiku a zároveň kreativita léčí i uzdravuje. Malé děti si stále jen hrají, objevují, učí se a absolutně je nezajímá, co bylo nebo co bude. Pokud se jim něco nedaří, například učení se chodit, dělají to tak dlouho, vždy tady a teď až se chodit naučí. Nemyslí na to, že se jim chodit v minulosti nedařilo, že stále padaly na zem. Nemyslí na to, že to v budoucnosti asi nedokáží. Prostě a jednoduše to dělají tady a teď, až se jim to nakonec povede, jelikož každý jejich vědomý přítomný okamžik, ve kterém se vědomě snaží něco vytvořit, jim vytváří jejich radostnou a úspěšnou budoucnost.

Mnoho sportovců abnormálně zlepšilo své sportovní výkony jen z toho důvodu, že jim jejich moudří a vědomí trenéři doporučili nemyslet na minulé nevydařené sportovní výkony a zároveň si nepředstavovat v budoucnosti nezdar při nedosáhnutí požadovaného časového limitu v běhu na sto metrů. Sportovci při fyzických trénincích trénovali i svou psychiku čili přepisovali podvědomou mysl. Nemysleli na špatné minulé výsledky, ani na možné opět nedosažitelné budoucí výsledky. Trénovali soustředit se na tady a teď. Soustředit se jen na přítomný okamžik, ve kterém se trénink odehrával. Tato pravidelná a stále se opakující cvičení jim pomohla dosáhnout absolutně nečekaných zlepšení při závodech, jež pak absolvovali.

Je jedno jestli jste sportovec, umělec, doktor, právník, dělník, tesař, lesník, učitel či rodiči a komunitou ve které žijete ovlivněné dítě. Ano přesně tak. Rodiče a společnost, ve které dítě vyrůstá, dokáží postupně z přítomného a vědomého dítěte naprogramováním vytvořit ustrašenou bytost, jenž se stále trápí a utápí v minulosti a na druhou stranu se děsí možné budoucnosti.

Pokud malé dítě hrálo s kamarády fotbal místo toho, aby se připravilo na písemku, dostalo pak špatnou známku. Pokud mu jeho chování rodiče neustále a dokola vyčítají, podporují život dítěte a jeho převažující myšlenky být v neustálé minulosti. Pokud se dítě chystá na další písemku a rodiče do něj stále „hučí“, aby se šlo učit, protože kdyby ne, mohlo by to dopadnout jako v minulosti, vytvářejí život a myšlenky dítěte postavené na základě strachu, jak hrozivě může dopadnout jeho budoucnost.

Stejně tak nás straší vidinou strašidelné budoucnosti všechna média a prodejci léků či potravních doplňků, pokud si nekoupíme jejich přípravky. Vytvoří v našich představách dokonalou fikci možných následků, které nás vyděsí natolik, že jsme ochotní dát polovinu své výplaty za jejich nabízené zboží.

Zažije-li však dítě vědomé rodiče, kteří vždy laskavě a bez výčitek vysvětlí svému potomkovi chybu, kterou učinil, nevyčítají ani nenadávají, jen mu vysvětlují příčiny a důsledky jeho chování a pak doporučí chybu napravit poctivou přípravou třeba zrovna na další písemku, nebudují v dítěti strach z toho, aby zase nedostalo špatnou známku, naopak mu ukazují, jak se na zkoušku připravovat  zrovna v tomto přítomném okamžiku a třeba si jen v budoucnosti představovat sám sebe, jak se podařilo úkol úspěšně zvládnout, tak takoví rodiče jsou to nejlepší, co mohlo jejich dítě potkat.

Neděste se, toto doporučení není  o nějakém pozitivním myšlení. Sedět se založenýma rukama na gauči, vizualizovat si a představovat  nový mercedes ve své garáži a doufat, že se tam sám nějak  vyskytne. Toto doporučení je vést své děti k disciplíně a vědomé práci sami na sobě v každém přítomném okamžiku. Jedině tímto způsobem mohou docílit všeho, co si ve svém životě přejí.

Časově absolutně vytížený projektant staveb bude na pokraji zhroucení, pokud  jeho myšlenky budou směřovat jen na minulost a na to, co vše se mu nezdařilo a v čem všem při své nesoustředěné práci udělal chybu. A zároveň kvůli všem povinnostem, kterými je zahlcen od hlavy až k patě, bude maximálně vystresovaný a vystrašený z možné budoucnosti, ve které nedokáže dodržet a uspokojit všechny zákazníky, termíny  a požadavky, jež jsou na něj kladeny. Jaké je řešení?  Neřešit minulost, pokud ano, tak co nejlépe s čistým svědomím napravit všechny chyby, které se v ní odehrály. Dále se nestresovat budoucností, ale v každém přítomném okamžiku vyhodnotit nejdůležitější povinnosti, jež je třeba řešit absolutně jako první a také na nich v tu chvíli s plným soustředěním začít pracovat. Na ostatní méně podstatné úkoly nemyslet, začít je řešit až po zvládnutí toho nejdůležitějšího. Ale skutečně vše řešit zrovna tady a teď. Pokud mám hromadu úkolů, jež musím řešit, tak to přijmout jako fakt. Ano je to skutečnost. Ale všechny nevyřeším teď hned a nehodlám se tím ani stresovat. Začnu řešit tady a teď, ten nejaktuálnější a zbylé povinnosti jednoduše počkají. Takto se vám vždy povede dosahovat skvělých výsledků, po kterých toužíte. Vaše mysl a tudíž i činy nebudou ovlivněny depresí z nevydařené minulosti ani strachem a nervozitou z možné nevydařené budoucnosti.

Vraťme se nyní k Pavlovi. Toho úžasného a přítomného rána si Pavel vzpomněl na svou milující babičku. Vždy pro něj byla pevnou oporou v disharmonickém dětství. Zažíval s ní natolik přítomné a laskavé okamžiky, ve kterých vždy jako mávnutím kouzelného proutku zmizely všechny starosti, které jeho život provázely. Rozhodl se, si v práci vzít čtrnáctidenní dovolenou a navštívit svou drahou babičku. Bydlela v malebné chaloupce u lesa. Prostředí to bylo nádherné. Pavel se po dlouhé době cítil jako znovuzrozený, plný energie a touhy změnit svůj život, který mu vždy ztroskotal díky nevydařenému partnerskému vztahu.  Rád se toulal lesem, přemýšlel o svém životě, o svém dětství, o svých rodičích a také o všem diskutoval se svou moudrou babičkou. Najednou mu vše došlo. Díky neharmonickému vztahu jeho rodičů si do svého dětského podvědomí nahrál řadu nevhodných způsobů chování, které pravidelně doprovázely vztah jeho mámy a táty. Dokázal si uvědomit, jak zle a kolikrát i vulgárně se ke svým minulým partnerkám choval, stejně jako jeho otec ke své ženě.

Rozmluva s babičkou i osamocené toulky přírodou jej přivedly k uvědomění, že postupem času dokáže svým oběma rodičům odpustit a pokud se v jeho životě objeví žena, se kterou by chtěl prožít celý svůj život, již zná a chápe způsoby, jak se zbavit navyklých způsobů chování a naopak být tím nejlaskavějším a pozorným partnerem, který si váží jak své partnerky tak také sám sebe.

Pavel po těchto zážitcích přestal trpět z dětství pramenící méněcenností a nakonec do jeho života vstoupila i velmi moudrá a vědomá žena, jíž miloval celým srdcem a která dokázala velmi dobře pochopit jeho občasné nešvary sem tam vystrkující růžky a pocházející jen z disharmonického dětství. Naučili se spolu komunikovat a v klidu řešit vše, co bylo třeba. Nikdy ani jeden z nich tomu druhému nic nevyčítal, neboť oba věděli, že by to vedlo jen k hádkám a ubližování. Jeden od druhého se učili žít laskavý a upřímný život. Dokázali vybudovat vztah dvou sebevědomých a vzájemně se milujících bytostí, které pak své zkušenosti předávaly společným dětem.

Na konec této pohádky se hodí jen malá inspirace.  Jste-li denně nespokojení se svým životem, cítíte-li se každý den špatně, jako byste stále jen dělali chyby, nedokážete vyjít sami se sebou …, změňte to. Zamyslete se nad svým dětstvím, nad tím, co vám do vašeho podvědomí nahráli vaši rodiče či společnost, ve které jste vyrůstali. Všechno, ale skutečně všechno, co sami ve svých současných životech nedokážeme změnit, pochází z našeho dětství, kdy jsme jako houby po dešti do svých mozků nahrávali veškeré způsoby chování a myšlení našeho nejbližšího okolí. Chce to čas a změny je vždy možné dosáhnout. Dokonce i odpuštění tomu, kdo vám způsobil nějaká traumata, na kterých těch lpíte a stále vás negativně ovlivňují. Vzpomeňte na pořekadlo: „Zvyk je železná košile“, ale každý zvyk lze pravidelným opakováním přepsat na zcela jiný a navíc mnohem příjemnější zvyk.

Autor „pohádky“: Eva Benek

Upozornění:  „Pohádku“ nelze kopírovat a publikovat bez předešlého písemného souhlasu autora.

16th July 2019

Komentáře


KONTAKT