POHÁDKA O JAROUŠKOVI, OPARECH A DOVOLENÉ

Aneb jak psychosomatika působí na malé děti ...

shadow-ornament

Jaroušek byl osmiletý chlapec. Měl o deset let staršího bratra, se kterým si vůbec nerozuměl. Stále se jen handrkovali, o něco se přeli a neuměli spolu ani za mák vyjít. Rodiče obou dětí celé dny trávili v práci, aby dokázali splácet hypotéky a finančně utáhnout celou domácnost včetně aktuálních potřeb jejich dvou dětí. Tato rodina nikdy nebyla na žádné společné dovolené, nikdy spolu neseděla večer jen tak u stolu, nikdy si její členové spolu nepovídali, co kdo zažil, co se kdo naučil, co se komu povedlo. Na denním pořádku této komunity rodičů a jejich dětí byly neustálé hádky kvůli nedostatku peněz, kvůli časově náročné práci obou rodičů, kvůli vyčerpanosti a špatného zdravotního stavu dětí i rodičů a také kvůli nezapojování se tatínka do společné a patřičné výchovy a vedení dětí, která je měla vést k samostatnosti a zodpovědnosti. Otec vždy svým dětem dovolil vše, co po něm požadovaly. Dostávaly od něj peníze na cokoli a nikdy neměly možnost zažít odpovědnost či pocit samostatnosti, neboť otec za oba dva pokaždé všechno zařídil, vyřídil, takže ani jeden z kluků se nemusel o nic starat, ani se snažit čehokoli dosáhnout. Jediné v čem oba excelovali, byly báječné známky ve škole, jelikož se alespoň výbornými studijními výsledky pokoušeli svým rodičům zavděčit a slyšet slova chvály.

Když bylo v březnu Jarouškovi devět let, oznámil otec své rodině, že dostal v práci prémie a mohou si tak pro letošní léto konečně jako rodina, užít první společnou desetidenní dovolenou u moře. Maminka i kluci byli z novinky velmi rozpačití, protože si takovou nezvyklou situaci v žádném případě nedokázali představit. Strávit deset dní všichni dohromady v jednom hotelovém pokoji, na jedné pláži, společně snídat, obědvat i večeřet …, pro každého člena rodiny to byla děsivá představa, ačkoli se zároveň těšili na zážitky z cestování, které znali jen z vyprávění svých přátel či z obrazovek televize a reklamních letáčků cestovních kanceláří.

Příští den ráno se mladší syn a jeho otec vydali do města, aby se v některých z cestovních kanceláří porozhlédli po nabídkách letošních dovolených. Moře byla jasná volba, stačilo jen vybrat zemi a hotel, do které se společně v létě vypraví. Oběma byl velmi sympatický desetidenní pobyt na řeckém ostrově Korfu. Uhradili zálohu, tatínek podepsal potřebné dokumenty a bylo hotovo.

Měsíce pomalu plynuly, až se přiblížil červenec a s ním spojený termín odletu na společných deset dní volna, slunce, moře a zábavy. Namísto těšení se, každého člena rodiny doprovázel stres spojený s představou těch několika dní propletených hádkami, kdy ani jeden nedokáže s tím druhým vycházet. Nikdy v životě podobnou situaci nezažili. Nedokázali si ani představit, že by společná dovolená mohla být uvolňujícím a harmonizujícím zážitkem. Maminka byla několik dní před odletem rovněž velmi nervózní a protivná. Prskala kolem sebe samou zlost na děti i manžela. Byla nepříjemná jako trojhlavá saň. Otec také nebyl příliš vyrovnaný. Nadával a lamentoval nad banalitami jako například nevyžehlené trenýrky, nevydařené uzavření kufru či zapomenutá jedna z páru jeho oblíbených ponožek. Napětí v celé rodině houstlo. Zbývaly poslední tři noci do odletu. A právě v nadcházející ráno se malý Jaroušek probudil se rtíky posetými opary a vysokou horečkou nad osmatřicet stupňů celsia. Celý malátný se došoural k mámě a tátovi do ložnice a jeho téměř bezvládné tělo dopadlo na postel rodičů. Maminka se na něj zděšeně podívala a směrem k otci vyděšeně pronesla: “Tak to nám ještě tak scházelo“.

Do svého dítěte se pokusila dostat co nejvíce tekutin a nějaké léky na snížení horečky. Záměr se zdařil, ale opary se stále zvětšovaly. Malý Jaroušek prožíval doslova muka. Rodiče se však během těch tří dnů docela zklidnili, hádky ustaly a oba se s láskyplnou péčí starali o svého syna. V den odletu byl Jaroušek už celkem fit, jen nehojící se opary jej stále sužovaly. Přes to všechno spolu celá rodina odletěla na společnou dovolenou. Za těch deset dní u nich došlo jen k menším hádkám a nesrovnalostem, ale jinak to byla vcelku pěkná dovolená.

Po návratu domů začalo vše nanovo. Každodenní hádky, nervozita a nepochopení. Otec byl od rána do večera v práci, maminka si opět začala stěžovat na bolavá záda a na absenci jakékoli pozornosti ze strany manžela, kterou by měl věnovat jí, ale i svým dětem. Oba kluci si dělali, co chtěli. Bez povinností a bez zodpovědnosti proplouvali prázdninami.

Přišlo září, pak Vánoce, následovalo jaro a tatínek opět domů přinesl prémie se slovy, že i letos si mohou užít společnou dovoleno u moře. Co se dále odehrávalo, zřejmě začínáte tušit. Situace se zcela stejným způsobem vyvíjela jako v loňském roce. Nervozita, podrážděnost, hádky a každodenní vyhrocené situace byly na denním pořádku až do plánovaného odletu. Malý Jaroušek opět tři dny před vysněnou dovolenou dostal vysoké horečky, které doprovázely nevzhledné a bolestivé opary vyseté po celých ústech. Po zklidnění obou rodičů z prožívaného strachu o jejich syna, se malému udělalo trochu lépe a rodina na společnou dovolenou odletěla.

Uběhl další rok a celá situace byla zcela totožná, jako v předchozích dvou letech. I po příletu z této dovolené se vše vrátilo do zajetých kolejí. Nestabilita rodiny se rok za rokem prohlubovala, a i když žili všichni pod jednou střechou, každý si, jak se říká, hrál na vlastním písečku. Rodiče i děti pluli svými životy bez zájmu o ostatní členy rodiny.

Oba dospělí se touto situací trápili. Ovšem každý sám. Nikdy si spolu nesedli, aby si popovídali a zkusili přijít na to, kde udělali chybu jak ve vztahu mezi nimi, tak ve vztahu ke svým dětem. Oba byli natolik zahledění sami do sebe, že ani jeden z nich nedokázal udělat první krok ke společné komunikaci, neboť se tolik báli odmítnutí toho druhého.

Jak čas ubíhal, děti rostly a stávaly se samostatnějšími. Avšak co se týče chodu rodiny, tam zůstalo vše při starém.  Najednou však rodiče zůstali sami, jejich ratolesti se odstěhovali a žili své vlastní životy. Občas se celá rodina znovu sešla u příležitosti nějaké oslavy, ale komunikace stále vázla, neb každý v sobě dusil spousty výčitek a zlosti vůči těm ostatním. Ovšem nikdo o nich nechtěl otevřeně mluvit, neboť nedokázal způsobit druhému bolest, kterou by doprovázely výčitky a obviňování všech zúčastněných.

Maminka však stále v každém okamžiku svého života přemýšlela, co mohla udělat špatně. A nakonec svou odpověď dostala. Po tom co se její děti již odstěhovaly, měla nyní více času sama na sebe, ale také na přemýšlení o smyslu života. Ráda chodila se svými kamarádkami do kaváren, jen tak si popovídat. V uvolněnější atmosféře jejího současného života začala postupně dostávat impulzy, které ji nasměrovaly až na registraci semináře o psychosomatických příčinách nemocí. Vedla jej MUDr. Klímková, velice uznávaná lékařka v oboru psychosomatické medicíny s výraznými úspěchy v léčbě svých pacientů, kteří se dokázali vyléčit z řady chronických a neléčitelných neduhů, jen díky uvědomění toho, co opakovaně negativně ovlivňovalo vývoj v jejich dětství. Doktorka Klímková se se svými hosty na společném setkání velmi zdvořile přivítala a ještě před tím, než posluchače uvedla do dané problematiky, každého z nich s úsměvem a velkou vstřícností upozornila na to, aby si v žádném případě nic z toho, co zde dnes zazní, nevyčítali a za nic se jako rodiče neobviňovali. Kdykoli v minulosti cokoli řešili se svými dětmi, vždy tak konali v tom nejlepším uvědomění, jakého v ten okamžik byli schopní. Jejich jednání bylo založeno na základech výchovy jejich rodičů, ze kterého podvědomě čerpali. Není na místě ani nic vyčítat svým rodičům, čili prarodičům vlastních dětí, oni také byli bohužel ovlivněni výchovou opět svých rodičů.

MUDr. Klímková tedy započala vyprávět příběh malého chlapce vyrůstajícího v disharmonické rodině. Rodiče neměli čas na něj, ani sami pro sebe. Byli natolik zaměstnáni z důvodů splácení hypotéky a dalších dluhů, že celé dny trávili jen prací. Jejich vztah kolísal jak na manželské úrovni, tak také na té rodinné čili rodičovské. V tu chvíli maminka nyní už dospělého Jarouška velmi zpozorněla. Čím dál tím víc se lékařkou vyprávěný příběh podobal jejímu i manželovu životu včetně jejich dětí.

Doktorka dále pokračovala vysvětlováním dětských pocitů, jež děti prožívají při nerovnovážném vztahu svých rodičů. Kdykoli tyto malé bytosti zaregistrují nesoulad mezi svými rodiči doprovázený hádkami a vzájemným nepochopením, jež trvá velmi dlouho, aniž by se vyřešil, zažívají pocity úzkosti, méněcennosti, odmítání a intenzivního strachu o sebe samé, ale i o chod a budoucnost vlastní rodiny. Opakují-li se tyto situace pravidelně několik let v kuse, dítě je vystavováno neustálému tlaku prožívaných emocí na stav svého imunitního systému, jež odpovídá za celkové zdraví jedince. Takovéto pravidelně vystresované dětské bytosti, žijící si raději jako již starší dítě, svůj vlastní život v pokojíčku, než aby bylo v kontaktu s věčně odmítajícími a hádajícími se rodiči, je téměř ve stavu totálního zkolabování imunitního systému, pokud má s celou rodinou najednou trávit společně několik dní v kuse, tak jak to bývá právě v případě společných dovolených. Dítě je z nové situace vystrašené, představuje si veškeré možné situace doprovázené hádkami, křikem, výčitkami, odmítáním, pláčem, nepochopením …, až jeho tolikrát opakovaně zvýšená hladina stresových hormonů v krvi překročí pomyslnou hranici únosné meze a tělo dítěte vyvolá nemoc. Tento akt má za následek jakoby v uvozovkách vykřičet na nevědomé rodiče: “Halóóó, tady jsem já, vaše dítě, patřím k vám, proč mne stále od sebe odháníte, teď jsem nemocné, tak si mne alespoň pro tuto chvíli všímejte, potřebuji vaši lásku, vaši péči, vaše pochopení mých pocitů z toho, že se stále hádáte, potřebuji být s vámi, potřebuji vnímat i lásku mezi vámi, že si jeden druhého vážíte, že vám jeden na druhém záleží, že si vzájemně nasloucháte a dokážete spolu řešit vše dobré i zlé. Potřebuji se to od vás učit, jste mým jediným vzorem. Ano to jsem já, vaše dítě, které je nyní nemocné a alespoň tím si na chvíli vynutím vaši pozornost a péči!“

Lékařka dále pokračovala ve vysvětlování, ale ten kdo nyní zažíval stav téměř před kolapsem, byla maminka, jež už dále doktorku nevnímala, neboť její bytost doslova zaplnil stav přítomného okamžiku, kdy si s hrůzou uvědomila příčiny všech nemocí, jež po celé dětství i v případě opakovaných společných dovolených prožíval její nejmladší syn. Bylo to jako osvícení, jako blesk z čistého nebe. V jediné chvíli pochopila, co vše s manželem svým dětem způsobili, když jim nevěnovali i přes časové nedostatky svou milující náruč a pozornost, o kterou tak moc tyto malé bytosti žadonily. Maminka se rozplakala a utekla své emoce vypustit mezi stromy přilehlého parčíku, který obklopoval budovu, v níž se seminář odehrával. Po mírném uklidnění se vrátila na své místo a doposlechla si celou přednášku. Po tu dobu zažila ještě řadu dalších nových vhledů, kdy pochopila své předchozí chyby ve výchově, ale rozhodla se vše vnímat bez výčitek. Naopak si usmyslela, že všechno co se dosud v jejím životě odehrálo, bude brát jako výzvu, kterou nikdy není pozdě napravit.

Ze semináře odešla nabitá pozitivní energií a s nadšením dát vše do pořádku. Na příští neděli si k obědu pozvala své dva chlapce. Připravila jejich oblíbená jídla a požádala je ještě o malé setrvání u odpolední kávy a zákusku. Měla strach, jak to všechno její děti i manžel přijmou, bála se, že tvrdě narazí, že se jí vysmějí a náležitě odmítnou. Byla však rozhodnutá to učinit. Říct na rovinu všem přítomným, co cítí a co po několik desítek let čekalo na objevení. Začala pomalu své rodině povídat celý příběh, který vyprávěla MUDr. Klímková na semináři o psychosomatických příčinách nemocí. K jejímu údivu děti i manžel pozorně naslouchali. Když příběh dovyprávěla, poskytla dětem chvilku času na uvědomění, které z příběhu vyplynulo. Chtěla již dál pokračovat, ale její mladší syn ji s uklidňujícími slovy přerušil: “Mami, nemusíš nám nic víc vysvětlovat, všichni víme, že ten příběh se týká zcela jasně naší rodiny a já sám jsem velmi rád, že o tom nyní spolu hovoříme. Ano, přiznávám, je řada situací z našeho dětství, ze kterých, když si na ně vzpomenu, cítím velkou zášť a nenávist vůči tobě i tátovi, ale na druhou stranu vím, že jste to neměli vůbec jednoduché, že jste nás ve skrytu duše každý milovali a stále milujete. Vím, že jste sami své dětství neměli snadné, vím a chápu, proč jste se chovali tak, jak jste se chovali. Jsem již dospělý a mám své vlastní děti, takže se mi často vzpomínky na dětství ozývají a já je jako táta také dokáži vyhodnotit a zároveň vám oběma odpustit.“

Starší syn k Jaroslavovým slovům přitakával a dal svým rodičům najevo, že to také takto vnímá. Oba rodiče se rozplakali jako malé děti. Objali své syny i sebe navzájem a omlouvali se jeden druhému, za veškerá nepochopení, nepozornost a za všechny hádky, které jejich společný život doprovázely. Celá situace trvala asi půl hodiny, než se opět všichni čtyři ztišili a nyní už bez napětí a s čirou radostí spolu trávili zbytek neděle.

Každé jejich další setkání již nikdy nebylo o napjatosti, tichosti a nevlídnosti s myšlenkami, co nejrychleji zmizet ze společenské návštěvy. Od té emotivní a velmi silné chvíle se všichni spolu velice rádi setkávali. Bylo jim tak dobře, jako nikdy před tím. Byli šťastní, že i téměř po třiceti letech, kdy se narodil jejich první syn, dokázali všechny křivdy vyřešit a došli ke vzájemnému pochopení i odpuštění. Mnohokrát spolu o událostech z dětství hovořili, navzájem se vnímali a za své minulé skutky omlouvali. Věděli však, že minulost je již minulostí a nesmírně si vážili každého přítomného okamžiku, kdy si vše dříve ztracené vynahrazovali.

Autor „pohádky“: Eva Benek

Upozornění:  „Pohádku“ nelze kopírovat a publikovat bez předešlého písemného souhlasu autora.

17th July 2019

Komentáře


KONTAKT