NEMOCI DĚTÍ A JEJICH PSYCHOSOMATICKÉ PŘÍČINY

Aneb kdo nebo co má v mnoha případech vliv na onemocnění dětí ...

shadow-ornament

Od útlého dětství je každému z nás vštěpováno, že za horečkou a jinými dětskými nemocemi stojí viry a bakterie, které se do dětského tělíčka dostávají prostřednictvím vzduchu, jež se šíří mezi nakaženými dětmi. Dle všeobecně uznávaných paradigmat se malé děti nakazí od ostatních v případě, že po sobě jedí ze stejného talíře, pijí ze stejných lahví, kýchají a smrkají v nebezpečně blízké přítomnosti jednoho od druhého nebo, když děti papají s neumytými pacičkami po té, co se dotýkaly všech klik u dveří, jež prošly rukama další stovce lidí. Ano, to je všechno dost pravděpodobné a zároveň i laboratorními i vědeckými fakty doložitelné.

Jak je však možné, že se za stejných podmínek nakazí jen některé děti a jiné ne?

Jak je možné, že děti při nástupu i trávení času ve školkách v mnoha případě onemocní a toto střídavé období čtrnáctidenního zdraví a čtrnáctidenní chřipky, kašle, rýmy, horeček …, se pravidelně u některých malých dětí celoročně střídá a zase u jiných stejně starých dětí, které také pravidelně docházejí do dětského kolektivu, trvá naopak celoroční stav přirozeného zdraví?

Jak je možné, že některé dítě prožije své dětství v neustálé nemoci a jiné stejně staré dítě své dětství prožije v plném zdraví s občasnými nepodstatnými třídenními rýmami a mírně zvýšenou teplotou?

Vysvětlení může být následující:

Povím vám příběh o Magdalénce a její stejně staré kamarádce Leničce. Obě dvě holčičky se svým maminkám narodily ve stejný měsíc srpen, jen s týdenním rozdílem. Magdalénka v pondělí a Lenička v pátek.  Žily v téže vesnici a znaly se takříkajíc od malička. Jejich maminky se spolu stýkaly a holčičky vedle sebe vyrůstaly skoro jako sestry. Když byly holčičkám tři roky a měly příležitost trávit společné chvíle v parku či na procházkách, nehnuly se od sebe ani na krok.

Magdalénka byla veselé a zvídavé dítko. Její zdraví jen kvetlo a oplývala neskutečnou kreativitou a tvořivostí.  Každý den své mamince položila snad tisíc otázek týkajících se všeho, co ji aktuálně zajímalo. Dokázala vyjmenovat na sto druhů květin a bylin, které spolu s maminkou od jara do podzimu sbíraly. Podle kartiček s anglickými slovíčky, jež ji maminka vyrobila, měla tříletá Magdalénka slovní zásobu anglických výrazů tak velkou, jaké dosahují snad jen velmi nadaní žáci na konci devítiletí školní docházky. Znala celou abecedu, čísla a základní počty pro ni nebyl žádný problém. Velmi ráda si zpívala a naučené melodie ze sluchového vjemu přenášela svými malými buclatými prstíky na klávesy dětského piana.

Oproti tomu malá Lenička moc otázek nemívala. Byla introvertní dítě se zájmem doslova o nic. Jen trávit čas s Magdalénkou byl pro ni jiskřičkou v jinak šedivých dnech, a pokud se s ní kvůli často probíhajícím nemocem nemohla setkávat, trpěla dvakrát tolik. Lenička měla svůj vnitřní imaginární svět, který si vytvořila sama pro sebe. Ve své postýlce, ze které si vytvořila malou pevnost z polštářů, peřin a hraček, velmi ráda dlouze sedávala a oddaně se nechávala unášet představami o svém vysněném dětském životě. Rodiče Lenky byli velmi zaneprázdnění. Otec, vysoce postavený finanční ředitel bankovního úřadu moc času s rodinou doma netrávil. A pokud ano, choval se vždy arogantně s požadovanou dokonalou disciplínou na každého člena rodiny. Výchovu své malé dcerky pojal stylem vojenského výcviku, bez jediného pochybení. Už od narození měla Lenička na sekundy vytyčený přesný čas, ve kterém musela být nakrmená, okoupaná a připravená k večernímu ulehnutí. Pro její maminku to platilo dvakrát tolik. Otec doma vládl rukou krutého drába a to byl také důvod, proč se jeho manželka pokoušela od všech příkazů a násilí utíkat pryč z domu.

Když bylo Leničce půl roku, umístila ji její maminka do jeslí a sama začala opět pracovat. Leničku si vyzvedávala po osmi hodinách své pracovní náplně. Lenička se v jeslích cítila tak moc opuštěná a od té doby započaly i její stále se opakující infekční choroby. Čas ubíhal a z jeslí se Lenička jako dvouletá dostala do zařízení nazvaného dětskou skupinou. Dohromady jich v jednom kolektivu bylo asi patnáct dětí a dvě docela milé paní vychovatelky. I přes to všechno malá Lenička stále opakovaně churavěla a čím dál tím víc se uzavírala sama do sebe. Po uběhnutí dalšího Lenčina roku života ji maminka přemístila ze zařízení pro dětské skupiny do klasické školky. Tam už bylo dětí dvakrát tolik. Všechny stejného věku. Po celý den je měla na starosti jedna paní učitelka, kterou řada dětí často zlobila a učitelka nedělala nic jiného, než každé z dětí kárala, trestala umístěním do kouta a navíc i vystavováním na obdiv ostatním dětem, které se jim pak velmi rády posmívaly. Tato učitelka už z každodenního náporu dětí nedokázala rozlišit, zda dítě převrhlo šálek s čajem schválně anebo to byla jen nešťastná náhoda. Dítě potrestala vždy.

Lenička se stala absolutně znepokojenou a zmatenou ve svém vlastním životě. Nechápala, kam patří, stále ji přemísťovali z jednoho zařízení do druhého, kde byly pokaždé jiné děti v jiném počtu a také vždy jiné pečovatelky, vychovatelky a učitelky. Nerozuměla tomu, kde je její máma a proč ji od sebe stále odhání. Usilovně toužila po její milující náruči a láskyplném objímání a proto se při loučení s ní dala vždy do srdceryvného pláče, aby její maminka pochopila, že je středobod jejího života, bez kterého se ještě ve věku čerstvých tří let stále cítí velmi ohrozitelná a zranitelná. Její matka však potřeby svého dítěte ignorovala a dávala na rady dětských psychologů zvaných na společná setkání s rodiči v této školce, kteří doporučovali od dítěte přivedeného do školky rychle utéci, neohlížet se a nechat dítě vše protrpět. Když to tvrdí studovaná psycholožka, musí to být pravda, znělo často mamince Leničky v uších, a proto také dceřiny nářky neřešila. O to víc však byla její dcerka ve společnosti dětí neklidná, stále jen uplakaná, stále se před každým schovávající a stále častěji i nemocná. Rýma, kašel, vysoké horečky, snížené imunitní reakce, bolesti uší a další zánětlivé komplikace byly u této dívky na téměř denním pořádku.

Zatímco Magdalénka byla až do tří let se svou mámou doma. Její otec, stejně jako Lenčin, byl velmi vytíženým ředitelem dopravní společnosti a domů z daleké práce jezdil jen na víkendy. Ovšem, když už byl doma, nebylo chvilky, které by nevěnoval své dceři. Vyptával se jí na vše, co se během týdne naučila, co vše s maminkou na výletech a procházkách zažila. Ptal se také na to jaká divadla, muzea a také které koncerty navštívily. Jaké písničky se naučily a kolik srandy za celý týden zažily. Sám si s ní rád celé víkendy hrál a doprovázel ji na jejich toulkách přilehlým lesíkem u vesnice, ve které žili. Magdalénina maminka si tak našla čas i sama na sebe, a když večer utahaná dcerka vyčerpáním ze zážitkových dnů s tatínkem usnula, měli se svým mužem čas i jeden pro druhého. Magdalénka cítila od svých rodičů obrovskou lásku a důvěru sama v sebe. Věděla a respektovala vždy limity, které ji rodiče dávali, jako například neotevírat bez přítomnosti jednoho či druhého velké francouzské okno na chodbě nebo nechodit sama k říčce u jejich domečku bez svých rodičů. Díky otevřenosti, lásce i bezpečnostním pravidlům svých rodičů to byla velmi vnímavá, bystrá, spokojená a především zdravá holčička.

I ona po oslavě svých tříletých narozenin měla nastoupit do školky. Její máma pečlivě vybírala, kterou zvolí. Která by nebyla striktně výchovnou institucí, ale byla spíše chápajícím přístavištěm pro malé špuntíky zkoumající svět mimo zdi jejich vlastních domečků a zahrádek. Jednu takovou nalezla a ke své radosti hned ve vedlejší vesnici.  Ředitelka této školky maminku bez odkladu provedla celým prostorem školky. Sama se tak mohla přesvědčit o vizuální stránce i o laskavém přístupu jednotlivých učitelek k dětem. Pro tuto chvíli byla spokojená. Ve školce strávila téměř celý den, aniž by se na její návštěvu personál tohoto zařízení předem připravoval.  Na druhý den vzala Magdalénku na prohlídku školky s sebou. Její dcerka se docela těšila z nových poznatků, ovšem po půl hodině ve školce s maminkou, kdy ta se s ní už chtěla rozloučit a zanechat ji tam samotnou, se s lítostí rozplakala a za žádnou cenu v ní nechtěla zůstat sama. Maminka byla moudrá žena a vyhověla své dceři. Ovšem domluvila se s paní ředitelkou, která neměla námitek, že bude s Magdalénkou do školky chodit každý den a pomalu ji na nové prostředí adaptovat. Uběhl asi měsíc od první návštěvy školky a Magdalénka už v naprostém klidu posílala maminku, po dostavení se do školky, domů. Stačil jediný měsíc a dcerka se krásně adaptovala. Sem tam se ji po mámě zastesklo, ale díky pomalému zvykání na tuto novou věc v jejím životě a díky tomu, že ji její máma nikdy do ničeho nenutila, co by v hloubi své duše cítila, že pro její dítě není vhodné, se se vším malá dívenka zvládla bez jakékoli újmy na zdraví hladce vyrovnat.

Když bylo oběma dívenkám šest let, nastoupily do školy. Lenička s velkými psychickými problémy a strachem z autorit a také z většího kolektivu. Magdalénka v prvním dni se svou mámou a poté již sama jako dozrálé a samostatné dítě, které začalo plnit povinnou školní docházku.  Magdalénka měla po vyzvednutí ze školy její maminkou pusu plnou zážitků a vždy přichystanou otevřenou náruč své mámy. Lenička už v tak nízkém věku začala trpět depresemi a musela navštěvovat školní psychologicko-pedagogickou poradnu, kdy ji bylo psychologem doporučeno podávání antidepresiv. Její nemoci se stále prohlubovaly, až se z nich staly chronické. Chronické záněty uší, chronický kašel, astma neboli dušnost, chronický průjem a k tomu navíc stále se vracející noční pomočování a imunitní systém téměř před kolapsem.

Jednoho dne se maminky obou holčiček spolu znovu setkaly. Lenčina máma už nevěděla jak dál a doslova se Magdalenině mámě sesypala do náruče. Konečně se po tolika letech dokázala někomu blízkému svěřit, co se u nich doma v rodině skutečně děje a jak je na tom se svým zdravím malá Lenička. Magdalenina maminka ji celou dobu tiše poslouchala, nechala ji dosyta vyplakat a nakonec ji láskyplně doporučila navštívit známého dětského pediatra, který se zabýval častými a stále se opakujícími nemocemi u malých dětí z hlediska jejich psychosomatických příčin. Lenčina maminka nejprve jen nevěřícně kroutila hlavou, ale nakonec souhlasila a k lékaři se s dcerkou objednala.

Ihned po první konzultaci s tímto specialistou bylo mámě malé Leničky vše jasné. Lékař ji vysvětlil, že chronické nemoci její dcery vycházejí především z jejího odmítavého chování, z otcovy drezúry a rovněž z disharmonického vztahu mezi nimi navzájem. To, že jejich dcera trpí chronickými záněty uší, neznamená nic jiného, než ucpávání vlastních uší hlenem a tvoření zánětů, před neustále trvajícím řevem a vojenskou drezúrou Lenčina otce. Chronický kašel je jen vyústěním vnitřního stavu dítěte, kdy si plně uvědomuje, že na ni oba rodiče doslova kašlou a je jim jen na obtíž. Astma neboli dušnost pramení opět jen z dusna v jejich vlastní domácnosti. Chronický průjem značí, že mezi oběma rodiči a jejich společnou domácností je to doslova a do písmene na pos…! Noční pomočování ukazuje obrovský strach z otcovy autority, kdy právě jen ve spánku dochází k plnému uvolnění a odevzdání malého bezbranného dítěte. No a téměř kolabující imunitní systém hovoří za vše. Řekněte sami, kdo z vás by z toho všeho, co malá Lenka zažívala, nebyl v každodenním stresu, jež má devastující vliv právě na kontrolní systém celého těla, všech orgánů, atd. … A to zde ještě podrobně nemluvíme o vlivu prožívaných emocí, které dítě zažívá a které mají velmi podstatný vliv na kompletní psychické i fyzické zdraví celého lidského těla.

Mamince to najednou všechno došlo. Lékaři s nesmírnou vděčností poděkovala a snad poprvé od narození láskyplně objala svou dcerku.  Tento doktor ji nabídl možnosti dlouhodobějších konzultací, se kterými nadšeně souhlasila. Trvalo to asi rok, během něhož se Lenčina maminka s autoritativním manželem rozvedla a naučila se svou dceru daleko lépe vnímat se všemi jejími, díky vlastním rodičům, vypěstovanými bolístkami. Lenička do roka přestala užívat antidepresiva a pomalu se z ní stávala sebevědomá a cílevědomá dívenka s každodenním úsměvem a rozzářenýma očima.

Ponaučení:

Mnoho dětí trpí určitými chorobami jen z důvodu disharmonických vztahů jejich rodičů k nim samotným a mezi nimi.

Dodatek:

Pod tímto příběhem naleznete video, ve kterém PhDr. Marek Herman, autor knihy:  „Najděte si svého marťana“, hovoří o tom, jak je nesmírně důležité, aby první tři roky svého života trávilo dítě především se svou mámou. Žádný táta na mateřské dovolené, ale máma. Je to nejdůležitější osoba dítěte až do jeho jedenácti let života. V prvních třech letech dítě vnímá sebe a svou mámu jako jednu bytost. Dítě pochází z těla matky a do svých tří let neví, kde začíná ono a kde jeho matka. Když máma od svého ani ne ročního dítěte odejde, jen třeba na hodinku si zaběhat, či na kávu s kamarádkami, dítě absolutně nechápe a vše vnímá, jako by ztratilo kus sebe.  U některého dítěte to jsou tři roky, u některého tři a půl, kdy se pomalu od mámy odpojuje. Možná jste to maminky již někdy zažily, kdy jste si myslely,  že je vaše dítě tak hrozný „mamánek“ a nechce vás nikam pustit. Pak jako mávnutím kouzelného proutku po oslavě jeho tří let, či uběhnutí tři a půl roku, nebo tři a tři čtvrtě roku nebo u někoho až ve čtyřech letech, si vás vaše ratolest v určitých situacích přestala všímat a se slovy: „Jasně mami, jen běž na kávičku s holkama vyměnit data, já raději zůstanu s taťkou a budeme stavět puzzle.“ „Pa a pusinku ti posílám“,  v tu chvíli jste na jednu stranu byly možná překvapeny, možná vás to i zamrzelo, že vás váš malý „mamánek“ posílá pryč …, ale to je právě ten vývoj a v podstatě i vývojové skoky, které vaše dítě zažívá. Každé dítě však tyto události prožívá individuálně a v jiném, pro něj však právě v naprosto správně načasovaném, vývojovém stádiu.

PhDr. Herman také hovoří o tom, že cokoli vaše malé dítě zažívá poprvé, mělo by to absolvovat vždy právě poprvé s mámou. Poprvé do školky, viz příběh výše. Poprvé do nějakého nového kroužku, vždy s mámou, poprvé do nového dětského kolektivu, vždy s mámou. Poprvé do školy, vždy s mámou … .

Autor „pohádky“: Eva Benek

Zdroje, inspirace a souvislosti čerpané z publikací a přednášek autorů: MUDr. Jan Hnízdil (psychosomatická medicína), MUDr. Jarmila Klímová (psychosomatická medicína), PhDr.Jan Svoboda, PhDr. Marek Herman

Upozornění:  „Pohádku“ nelze kopírovat a publikovat bez předešlého písemného souhlasu autora.

OBECNĚ K "POHÁDKÁM":

Milé maminky a tatínci. Uváděné pohádky slouží pouze k nahlédnutí do vztahů mezi rodiči a jejich dětmi. Vždy pramení ze skutečných událostí či z řad publikací odborníků, jež uvádím na konci každé pohádky. Účelem pohádek není rodičům nasazovat dračí hlavy a vinit je ze způsobů výchovy. Každá rodina má svůj specifický rytmus, své požadavky, své možnosti a způsoby, jak vést a vychovávat děti. Není vhodné ani žádoucí se za své nevhodné výchovné chování obviňovat či litovat. To, znovu opakuji, není účelem těchto příběhů. Každý rodič dělá chyby a možná i ze své vlastní výchovy v dětství se za ně podvědomě viní, neboť jsme všichni byli našimi rodiči, společností a především školou vedeni k tomu, abychom nechybovali a pokud ano, byli jsme potrestáni. Bitím, klečením v koutě či špatnou známkou. Proto si z toho vezměme poučení a své děti veďme stylem, že chybovat je lidské, ale je třeba si své omyly uvědomit a poté napravit. Ne se trestat a obviňovat bez vědomé nápravy. Pokud někdy s výchovou svých dětí chybujete, upřímně se dětem omluvte. Naučíte je to, budete jim příkladem a ony se bez studu a nepříjemných emocí pak dokáží naopak za své chyby omluvit vám či komukoli ve svém okolí (kamarádovi, spolužákovi, učitelce, partnerovi…). Věřte mi, již mnohokrát mám toto zjištění ověřeno ze své praxe.

Zároveň vás žádám. Všichni berme na vědomí, že děje způsobené dětem nevhodným chováním rodičů bez lásky, bez vlídnosti, bez limitů a hranic či s naprosto vojenskou výchovou se mohou u každého dítěte projevit různě. Každé dítě je individuální. Každé dítě má jiný práh emocionální bolesti a potřeb. Každé dítě se vyvíjí jinak. Pokud některé dítě vlivem despotického otce a stále zaneprázdněné matky často churavý, jiné dítě může být bytost natolik silná, že u ní v nízkém věku nic nepozorujete. Jedno z dětí se může absolutně uzavřít do sebe a jiné se naopak může ve společnosti chovat naprosto sebevědomě, stále na sebe upozorňovat, být s každým kamarád a tudíž možná i vyhledávat touhu po uznání a lásce v okolí mimo domov.

Dále mějme na paměti, že není v žádném případě špatné chování, když táta dokáže svého například dvanáctiletého syna rázně pokárat za nesplněné domluvené úkoly jako nakrmení zvířat či jiné povinnosti. Zároveň by však i tento otec měl umět v příslušných situacích syna povzbudit, podpořit a prožít zábavný čas třeba společnými zážitky při stopování zvěře, stavění lesních příbytků či jiných podobných aktivit.

Naopak pokud jste velmi zaneprázdněnými rodiči, kteří holt musí volit různá dětská zařízení pro děti mladší tří let, abyste vůbec dokázali finančně fungovat, a vaše děti skvěle prospívají, jsou vyrovnané, klidné, laskavé, sebevědomé…, pak jste těmi nejlepšími rodiči, neboť dokážete skloubit dohromady téměř nemožné. Milující, pečující avšak velmi časově zaneprázdněné rodiče s výchovou malých dětí, které rodičovskou péči potřebují víc, než si jen dovedeme představit.

 

24th May 2019

PhDr. Marek Herman


Komentáře


KONTAKT