NEDĚLEJME Z DĚTÍ OVCE

Aneb jak vychovat sebevědomé a laskavé dítě ...

shadow-ornament

Ovce. Docela roztomilé a hodné zvířátko. Celé dny jen následuje své stádo. Bez váhání jde tam, kam všechny ostatní. Bez přemýšlení udělá to, co všechny ostatní.  Chová se kolektivně. Je velmi bojácná. Nerozhoduje se nikdy dle vlastních myšlenek, ale na základě všech ostatních. Sem tam se mezi nimi objeví černá ovce. Se svým rozumem, se svými názory, se svou sebejistotou. Se svým až příliš velkým egem. V mnoha případech je to však jen pouhá výjimka, která potvrzuje pravidlo.

Jak je možné, že ze svých dětí děláme nevědomky ovce? Ano, děláme. Tato pohádka však není důvodem k sebeobviňování, k vyčítání si svého chování a k lamentování sami nad sebou, co vše jsme jako máma a táta výchovou svých dětí zpackali. Je to přesně naopak. Tento příběh je záměrem otevřít nám milujícím rodičům oči, popřemýšlet nad svým pravidelným jednáním a zakusit v přístupu ke svým dětem změnu, za kterou nám naše ratolesti budou časem velmi vděčné a my tak prožijeme zcela jinou dimenzi vztahů mezi vědomými rodiči a jejich dětmi.

Po přečtení pohádky budete mít možná tendence si začít vyčítat své předešlé způsoby výchovy, ale radím vám, nedělejte to. Vše co bylo, už bylo. Vše je minulost. Nevidím jediný důvod, proč se jí zabývat a takzvaně se v ní “babrat“.  Pokud jste v minulosti chybovali, omluvte se svým dětem, podejte jim vysvětlení a požádejte je o odpuštění. A pak to nechte být. Je to vyřešeno. Vaše děti nejsou hloupé, ba naopak. Jsou to velmi moudré a intuitivní bytosti, které láskyplný a vstřícný přístup rodičů velmi rády ocení. Vaše předešlé způsoby výchovy pramení jen z toho, co jste sami tolikrát zažívali ve svém vlastním dětství. Způsoby a principy výchovy, které používali vaši rodiče, se vám vryly hluboce do podvědomé mysli. Ocitnete-li se nyní s vašimi vlastními dětmi v nějaké podobné situaci, kterou jste zažili jako malé děti, například vaše dítě na stole převrhne sklenici s čajem a ten skončí na novém koberci a zároveň postříká i nábytek a televizi, jsem si jistá, že většina z nás se v prvním okamžiku zachová zcela stejně, tak jako naši rodiče.

Proč tomu tak je?

V naší podvědomé mysli se sepne červené tlačítko, jež vyvolal vnější signál. Za vnější signál můžeme označit situaci s převrhnutým čajem, kterou definujeme jako akci. A za každou akcí následuje reakce. Reakcí na zmáčknuté tlačítko je náš prvotní způsob bezmyšlenkovitého zareagování. Ten vždy vychází z programu hluboce uloženého v naší podvědomé mysli. To znamená, že se se stoprocentní jistotou zachováme stejně, jako se tisíckrát opakovaně zachovali naši rodiče, když jsme byli ještě dětmi. Konkrétně to tedy vypadá asi takto:

Akce:

Dítě nechtěně převrhlo sklenici s čajem. Tekutina potřísnila nový koberec  a obrazovku televize.

Podvědomá reakce:

Rodičům prudce stoupá hladina adrenalinu. Jako smyslů zbavení křičí na své dítě: ‘‘ No to si snad děláš srandu, ty nejsi normální, co jsi to provedl, podívej se na ten špinavý koberec a na tu postříkanou televizi, víš, kolik to všechno stálo peněz!“  ‘‘Ty si vůbec ničeho nevážíš, to se neumíš napít jako každý normální člověk, mazej odsud nebo ti ještě jednu vlepím!“ …

Vnitřní pocity malého dítěte:

Děs, hrůza, totální nepochopení, neschopnost si vysvětlit celou situaci, proč po mně moje maminka tak řve, ona mne asi nesnáší, vždyť jsem to neudělal schválně, jen jsem si hrál a rukou zavadil o sklenici…

Pokud jste četli předchozí pohádky na mých stránkách, víte, že dítě do sedmi let věku vnímá vše, co slyší od svých rodičů a společnosti, v níž vyrůstá jako stoprocentní a nezpochybnitelnou pravdu. Jeho mozek pracuje na velmi nízkých frekvencích, které uměle navozují hypnoterapeuté svým pacientům, aby jim dokázali přeprogramovat jejich nežádoucí strach a paniku nahánějící stavy, se kterými se neumí ve svých životech vypořádat. Jsou to například nepřetržité stavy depresí, úzkostí, sebedestrukčního chování, fóbií z jízdy výtahem či z pavouků a podobně.

Mozek dětí do sedmi let věku pracuje na této nízké frekvenci. Od narození do dvou let se jedná o úroveň delta a od dvou do šesti až sedmi let jde o úroveň theta. Slyší-li dítě opakovaně do sedmi let od svých rodičů při každé podobné situaci řev, křik, nadávky, zažívá bití a vyloučení z rodinného kolektivu jako trest za převrhnutou sklenici, či jinou podobnou akci, v budoucnosti se jako dospělá bytost bude chovat stejně a ke všemu si od dětství vypěstuje stav, hodnotit sama sebe, jako někoho kdo není normální, kdo si křik a zlobu autoritativních rodičů zaslouží a kdo nestojí vůbec za nic, ani za rodičovskou lásku. Z dítěte vyroste dospělá osoba, jež se bude cítit stále nespokojená sama se sebou, uspokojení bude hledat v dočasných materiálních systémech, jako jsou poslední módní výstřelky, moderní auta, drahé dovolené, ale nikdy nebude trvale a dlouhodobě spokojená jen sama pro sebe.

Když do jejího života vstoupí malé milující dětské bytosti, s nejvyšší pravděpodobností se k nim bude podvědomě chovat stejně, jako se chovali její rodiče k ní, když byla malé dítě. Samozřejmě až do té doby, než se situace nějakým výrazným způsobem vyhrotí a ona přijde na to, že musí své chování změnit a začne aktivně hledat odpovědi na příčiny svého chování. Pak je její podvědomá mysl otevřená a připravená řešit situace se svými dětmi zcela jinak.

Postupně se dokáže naučit, před zahájením křiku z důvodu rozlitého čaje, se zhluboka nadechnout, chvíli nechat situaci jen tak plynout a pozorovat ji, vědomou myslí zhodnotit, zda dítě čaj vylilo jen nechtěně při hře s hračkami a po zaznění dětského hlásku: ‘‘Mamí, vylil se mi čaj!“, zareagovat zcela v klidu a vyrovnaně: ‘‘ Miláčku tak pojď honem pro hadr a rychle to spolu vyčistíme a příště až si tady budeš hrát, postavíme sklenici raději někam jinam, aby se zase nepřevrhla, ano?“

Takovými postupnými kroky a cvičením dokážete ze svého potomka vychovat laskavé, ale zároveň sebevědomé dítě, jež si bude vážit sebe samo jako bytosti, ale také svého okolí.

Pokud je však dítě staršího věku a čaj vylévá ve vzteku pravidelně, navíc  přímo před vašima očima a ještě se u toho posměšně šklebí  do vašeho obličeje, je namístě popřemýšlet, kde se v minulosti při komunikaci s vaším dítětem stala chyba. Kde a v jakých situacích, které se opakovaly tisíckrát za sebou, jste dítěti nevěnovali vaši pozornost, zrovna když o ni tak úpěnlivě žadonilo. Například po probuzení v  posteli se s vámi chtělo pomazlit, ale vy jste si vždy našli důvod jej odmítnout. Nebo se během dne chtělo jen tak k vám přitulit, nechat se ponosit, protože to tak zrovna cítilo, ale vy jste jej vždy odmítli se slovy, nemám čas. To co nyní čtete, není důvod k výčitkám ani k nějaké sebekritice či k sebeanalýze. Je to důvod k zapřemýšlení o tom, jak vypadal váš předchozí několikaletý přístup k dítěti, ke snaze své způsoby výchovy změnit a “pošramocené“ dětství dítěte napravit.

A nemyslete si, nikdo není dokonalý. Žádný rodič není natolik vědomí, vždy a v každém okamžiku, aby pokaždé zareagoval v klidu a s chladnou hlavou. Avšak jak už bylo mnohokrát řečeno, naše malé děti jsou velmi moudré bytosti, kdykoli zareagujete křikem a zlostí a později si uvědomíte, že jste to přehnali, běžte se svým dětem upřímně omluvit. Ony to přijmou, pochopí a odpustí vám. Navíc je tento způsob chování naučíte do budoucnosti. V případě, že jako ještě docela malé na vás rovněž zvýší hlas, začnou se vztekat, že si pokojíček neuklidí a spustí randál, dokáží si také později uvědomit, že své chování přehnaly a až o tom s nimi budete hovořit, s jistotou a bez pocitu viny se vám za své chování omluví. Časem, kdy z nich vyrostou dospělé bytosti, které naváží láskyplný vztah se svým partnerem, tak v situaci ve které se dostanou do společného konfliktu, se váš potomek dokáže bez tíživého a nepříjemného pocitu na prsou zcela upřímně svému partnerovi či partnerce omluvit. Jejich vztah se posílí, nebudou v něm „strašit“ nevyřešené staré konflikty, které když nejsou plně vyřešeny, velmi rádi své růžky vystrkují vždy při dalších hádkách a neshodách.

Jedině tímto způsobem lze vychovat sebevědomé a laskavé bytosti, které si váží sebe, svého okolí a v každé situaci dokáží reagovat velmi vyrovnaně. Tímto způsobem můžeme všichni do jednoho podpořit nelokální vědomí celé planety, které bude vzkvétat, protože na naší zemi budou žít velmi uvědomělé bytosti, jež nepotřebují ve svých životech řešit materialismus, politiku a jiné uměle vytvořené krize. Každé bytosti, která ostatním i sobě škodí, bylo v její minulosti zcela jistě krutě ublíženo. Zažila nepochopení, bolest, nenávist, odmítání. Vyrostl z ní jedinec, který si svůj dlouze pěstovaný vztek vylévá na ostatních a sám sebe uspokojuje pouze krátkodobými materiálními záležitostmi.  Tak je to přece v každé pohádce, v každém příběhu, v celé historii našeho lidstva. Vzpomeňte si třeba jen na krásnou Helenu ukradenou milencem králi. Kdyby byl král moudrý a vyrovnaný, díky láskyplnému a laskavému přístupu svých rodičů a společnosti v jeho dětství, možná by nikdy k Trojské válce nedošlo. Král by s veškerou moudrostí nechal krásnou Helenu odejít, jelikož by byl natolik uvědomělý a natolik by ji miloval, a byl by natolik sebevědomý bez nutnosti upřednostňování svého ega, že by vůči Heleninu milenci nepociťoval žádnou zášť a nenávist. Věděl by, že Helena je s mladším mužem mnohem šťastnější  a král by díky laskavé výchově, dokázal žít sám se sebou bez chtíče a nutnosti majetnického vztahu s krásnou Helenou.

Vraťme se však k tomu, jak nevědomky celá společnost a systém vychovávají z dětí, odpusťte mi ty výrazy, egoistické a zmanipulovatelné dospělé ovce.

Celé dětství své milované ratolesti jen strašíme. Pokud nás neuposlechnou doslova, jako cvičené opice, na první příkaz a hned teď, zastrašujeme je výhružkami, za kterými následuje trest.

Tak například: Jestliže dítě na dětském hřišti leze po příkrém žebříku na nějakou průlezku, hrozíme dítěti tím, že pokud na ni poleze, tak spadne. Dítě je však tvor odvážný a velice rádo zkoumá vše, co jej aktuálně zajímá a co nezná. Na naše vyhrožování není zprvu vůbec zvědavé a leze na průlezku zas a znova. Pokaždé, když ho z ní sundáme, vyleze na ni zas. Tyto aktivity však stále doprovázejí slova rodičů, babiček či kohokoli jiného, kdo dítě hlídá, jež dítěti hrozí spadnutím. Dítě však nejdříve tyto výhružky stále ignoruje a leze dál. Rozhněvaná matka už neví, jak situaci řešit. Použije tedy metodu zvanou cukr a bič. Při každém dalším pokusu dítěte zdolat tu impozantní průlezku na něj ostře křikne: “ Ještě jednou na to vlezeš, tak dostaneš na prdel!“ Nebo ještě něco lepšího: “Ještě jednou polezeš na tu průlezku, zabavím ti všechny hračky od Ježíška!“

Dítě si z této stokrát se opakující situace odnese jen strach, že kdykoli na něco poleze tak spadne a ještě za to bude potrestáno. Nakonec je tak vystrašené, že jakmile  i v dospělosti bude chtít vylézt třeba na nějakou příkrou horu nebo jen přejít vratkou lávku nad divokou řekou, tak s jistotou vždy spadne nebo v tom lepším případě bude tak vyděšené, že na kopec ani lávku raději nepoleze.

Ideálním řešením by bylo, kdyby maminka místo vyděšeného křičení a výhrůžek, řekla dítěti, že pokud chce vylézt na tuto průlezku, tak jedině v případě, že jej bude jistit a dávat na něj pozor. Stála by v těsné blízkosti své ratolesti a instinktivně vyhodnocovala situaci, kdy dítě nechat na konstrukci šplhat samostatně a kdy mu již podat pomocnou ruku.  Každé dítě, které se rozhodne někam vylézt je na to zcela připraveno a věří si, že to zvládne. Pokud se mu to ve výše popsaném případě podaří, získá pocit sebedůvěry, uspokojení, párkrát to ještě zopakuje, aby si své schopnosti ověřilo, a poté se vydá objevovat další půvabné novinky svého života. Jestliže dítě své schopnosti přecení, je nablízku maminka, která jej v případě nutnosti na průlezce přidrží, aby bylo dítě vždy v bezpečí  a posléze mu vysvětlí, že je ještě malinké, než aby mohlo takovou atrakci zdolat. Stačí jen trochu povyrůst a uvidí, jak mu to půjde samo od sebe.

S tímto přístupem budujeme v dětech sebevědomí, sebedůvěru a správné intuitivní vyhodnocování dané situace.

Stejným způsobem bez výhružek a trestů můžeme řešit situace, kdy si chce dítě poskákat v bahně, zaplavat v řece, vylézt na lavičky v parku a skákat z jedné na druhou, zdolávat příkrá schodiště a podobně.

Jestliže pravidelně dětem vyhrožujeme vidinou možného neúspěchu, pádu, rozbití skleniček a talířů, pořezání se nožem, onemocněním a tak dále či je strašíme za neuposlechnutí trestem v podobě bití, zákazů, zabavení hraček …, vychováme z nich jen vystresované a v jednom kuse napjaté bytosti, jež při každé činnosti, kterou vykonávají,  očekávají přísný dohled, křik a nátlak ze strany autoritativního dospělého včetně následného trestu při nezdaru. Děti se pak bojí, v budoucnosti udělat chybu, a pokud ji udělají, jsou potrestány a samotné trpí výčitkami svědomí, jak jsou neschopné, že vůbec chybovaly. V případě, že dítě udělá chybu, má rodič svému potomkovi v klidu vysvětlit, že chybami se člověk učí. Stačí ji jen napravit a do budoucna se z ní poučit bez výčitek a sebeobviňování.

V uvozovkách “nejlepší“ situací, kterou můžou svým dětem rodiče, učitelé ve školách, hlídací tety, prarodiče …,  do jejich podvědomí nahrát, je ta skutečnost, že jim v případě jejich neuposlechnutí dávají za vzor ostatní děti z jejich okolí, které poslouchají jako švýcarské hodinky.

Tak například: Pětiletý Adámek si hraje na pískovišti se svým novým bagrem. Svou hračku miluje natolik, že ji nedá z ruky. Přijde k němu šestiletý Petřík a chce si hračku půjčit. V nestřeženém okamžiku ji Adámkovi sebere a utíká s ní pryč. Adámek se rozeřve na celé kolo, až se za ním doslova přiřítí vyděšená maminka. Když zjistí, co se přihodilo, vyčítavě Adámkovi řekne, že je přeci hodný chlapec a o své hračky se může s ostatními dětmi dělit. Adámek však stále pláče a chce svůj bagr zpátky. Maminka zaujme roli autoritativního rodiče a stále dokola vysvětluje svému synovi, že i Pepíček na písku půjčuje Marušce lopatku, i Andrejka půjčuje Sandře své kolo, že i Matěj půjčuje Michalovi své bábovičky …, takže i on musí půjčovat svůj bagr Petříkovi. Vůbec ji v tu chvíli nezajímá, že se Petřík Adámka na možné zapůjčení hračky vůbec nezeptal. Nezajímá ji, že jejímu synovi Petřík doslova hračku sprostě a majetnicky sebral. Stará se jen o to, aby vypadala dobře v očích Petříkovi maminky, která se do situace již také zvědavě zapojila.

Každé dítě má mít možnost se samo svobodně rozhodnout, komu své hračky půjčí. Možná se vám to bude zdát přitažené za vlasy, ale nevím, jak by se Adámkové mamince líbilo, kdyby od svého manžela dostala dárek v podobě luxusních a přepychových plesových šatů včetně velmi slušivého spodního prádla, vše doplněné sadou diamantových šperků.  Při návštěvě svých kamarádek by celý komplet bez starosti a odevzdaně “zapůjčila“ kterékoli z nich, jež by po šatech, po špercích i po sexy spodním prádle zatoužila. Je to zcela totožná situace. Tak jako jsou šaty , šperky i spodní prádlo velmi důležité a ceněné pro Adámkovu maminku, tak stejně si váží a cení Adámek svého nového bagru. Rozhodování o půjčování hraček tedy raději nechme vždy na dětech samotných a nepleťme se jim do toho.

Co z výše uvedeného vlastně vyplývá?

Jestliže děti celých patnáct až dvacet let, než opustí své rodné hnízdo, strašíme vidinou negativní budoucnosti, (spadnutím, zakopnutím, onemocněním, nezvládnutím čehokoli do čeho se odvážně pustily), jestliže jim při jejich činnostech nejsme oporou, ale stále na ně aplikujeme metodu cukru a biče, to znamená, že jim vyhrožujeme a za námi chtěné chování získají odměnu a za námi nechtěné chování získají potrestání, jestliže je ponižujeme a neuznáváme jejich potřeby v kolektivu mezi svými vrstevníky, upřednostňujeme chování většiny ostatních a dáváme tento způsob jednání svým dětem za vzor, pak neočekávejme, že z našich dětí vyrostou sebevědomé, laskavé, vyrovnané bytosti, které nebudou trpět pocitem méněcennosti a dokáží se vždy rozumně a v klidové frekvenci rozhodovat zcela za sebe, bez urážek, bez obviňování a bez egoistického chování. Z těchto dětí vyrostou dospělé bytosti, které si nevěří a které se ve svých životech budou podvědomě chovat stejně tak, jak se ve stádu chovají všechny ovce. Nebudou se umět rozhodovat, ale vždy se přikloní k názoru většiny. Za chyby, které udělají, se budou stále jen obviňovat místo toho, aby je vědomě napravily. Nebudou umět rozpoznat a vymanit se z vlivu jakéhokoli trefně nasměrovaného prodejní marketingu, který stejně jako jejich rodiče v minulosti, používá metodu cukru a biče. Reklama zaměřená na prodej potravních doplňků vyvolá v těchto lidech strach z nemoci,(mimochodem strach, ačkoli vždy fiktivně vytvořený, je nejlepším marketingovým nástrojem, to si prosím dobře zapamatujte), a tito lidé vyděšení až po uši si okamžitě zakoupí nabízené zboží. Pokud uposlechnou, dostanou k nákupu jako odměnu (cukr) bonus zdarma ve formě dvaceti tablet navíc. Jestliže neuposlechnou a zboží si například z nedostatku financí nezakoupí, jsou alespoň podvědomě a  důkladně vystrašení, co vše se jim přihodí za trest, že tak neučinili.

Jak jednoduché, viďte.

Chceme-li tedy, aby z našich děti vyrostly moudré a laskavé bytosti, buďme jim moudrými, laskavými a především trpělivými rodiči. Jsme totiž jejich nejbližším vzorem chování, ze kterého budou vycházet a čerpat po celý svůj život.

Autor „pohádky“: Eva Benek

Upozornění:  „Pohádku“ nelze kopírovat a publikovat bez předešlého písemného souhlasu autora.

24th May 2019

Komentáře


KONTAKT