Můžeme ovlivnit vývoj dítěte? II. část


V minulém článku Můžeme ovlivnit vývoj dítěte I. část >>> jsme hovořili tom, že mezi narozením a šestým rokem mozek dítěte operuje na velmi nízkých frekvencích označovaných jako delta a theta vlnění. V tomto období je dítě možné doslova označit za „nepopsanou disketu“, kterou lze chováním a celkovým přístupem rodičů ovlivnit na celý život. Jen připomíná, že hypnoterapeuté snižují mozkovou aktivitu při sezení svým klientům na tyto nízkofrekvenční mozkové vlny, aby je uvedli do sugestibilnějšího čili programovatelnějšího stavu, ve kterém lze přepsat a následně překonat určité psychické problémy jejich klientů. Například fóbie z pavouků či z jízdy ve výtahu apod. Pro pochopení následujícího textu si prosím, nejprve přečtěte předchozí článek s názvem Můžeme ovlivnit vývoj dítěte I. část >>>

A jak vývoj mozku dítěte pokračuje dál po šestém roku života?

„U člověka jsou základní typy chování, názory a postoje, které pozorujeme u svých rodičů silně „pevně zapojeny“ jako synaptické dráhy v našem podvědomí. Jakmile jsou jednou naprogramovány do naší podvědomé mysli, řídí naší biologii po zbytek našeho života … pokud nepřijdeme na to, jak je přeprogramovat.“ (Biologie víry, str. 141, autor Bruce H. Lipton, Ph.D.)

Ti z vás, kteří máte děti, jste si jistě toto tvrzení uvědomili v okamžiku, kdy vaše dítě poprvé vyřklo nějaké sprosté slovo, které slyšelo u vás. Určitě jste zaznamenali s jakou vytříbeností a správnou výslovností jej proneslo. Ano, přesně s těmi, které absolutně kopírují vaše vlastní vyjadřování.

Na základě předchozího článku Můžeme ovlivnit vývoj dítěte I. část >>> i tohoto si všichni zodpovědní rodiče můžeme uvědomit, jak důsledný a precizní je systém tzv. „nahrávání vzorců chování“ do malého vyvíjejícího se mozku našich dětí. Tak jako když vypalujete na čisté CD svou oblíbenou hudbu, tak stejně díky svému přístupu k vašemu dítěti mu nahráváte způsoby, typy a vzorce chování v různých situacích,  které se vždy objeví v jeho následujícím životě, pokud se dle prožívané situace spustí daný signál. Dalekosáhlé neblahé důsledky na budoucí život dítěte může mít přístup rodičů, jež svému dítěti stále nadávají do „spratků“, „lenivců“, označují jej za “neschopné hloupé děcko“, každý den mu připomínají, že z něj nikdy nic pořádného nebude … Bezcitní rodiče tak svému dítěti tato vyjádření ukládají do jeho podvědomé paměti jako „fakta“, stejně tak, jako jsou na hard disk vašeho počítače nahrávány data a data informací.

Takové dítě, ačkoli s mnoha všestrannými, leč nikdy neobjevenými a rodiči nepodporovanými talenty, se jako dospělý člověk může ocitnout ve velmi prosperující firmě. Ovšem jakákoli negace ze strany nadřízeného, například jen malé upozornění o změně způsobu jeho práce, dokáže zapnout signál, který spustí alarm a člověku se vybaví všechny negace a nadávky o jeho neschopnosti, kterými byl zasypáván rodiči ve svém dětství. V tu chvíli se takový člověk není schopen na celou situaci podívat s nadhledem. Nevidí skutečnou realitu své práce, která obsahovala jen malou chybu. Nedokáže upozornění nadřízeného vzít jako výzvu, „zakousnout“ se do problému a svou předchozí nepozornost napravit. Tento člověk je zdrcen naprogramovanými vzorci o své neschopnosti, o které jej celé dětství přesvědčovali jeho rodiče. Jen malá hrstka lidí si tato fakta dokáže uvědomit, svým rodičům odpustit a nahrané chování ve svém mozku přeprogramovat a takzvaně si sebe sama začít vážit.

„Veškeré naprogramované verbální urážky skutečně naprogramované do dětského podvědomí, jsou dítětem vnímány jako „pravdy“, které nevědomky v dětství utvářejí vaše chování a schopnosti, které si pak nesete po celý život.“ (Biologie víry, str. 141, autor Bruce H. Lipton, Ph.D.) Pokud ovšem sami nepřijdete na to, jak je přeprogramovat.

Čím více však dítě dospívá, jeho mozek pracuje ve stále vyšších frekvencích alfa vln (8-12Hz), čímž se stává méně a méně programovatelným. Okolo věku dvanácti let se spektrum EEG začínají projevovat trvalejší období činností mozku o vyšší frekvenci beta vln (12-35Hz). Stav mozku pracující v beta vlnách lze definovat jako „aktivní či soustředěné vědomí“, kdy se člověk například dokáže plně soustředit na čtení zajímavé knihy.

Mozek pilotů navádějící letadlo na přistávací dráhu či špičkových sportovců zažívají při svém plném soustředění na daný výkon pracovní aktivitu mozku na daleko vyšší úrovni označované jako gama vlny (> 35Hz).

Ze všeho výše uvedeného je tedy jednoznačné, že podvědomá mysl dítěte, než dosáhne alespoň minimálně dvanáctého roku svého života, je přecpaná informacemi, znalostmi jak chodit až po znalost, že díky jeho bezcitným rodičům, z něj nikdy nic pořádného nebude  a nebo právě naopak, že díky jeho milujícím rodičům, s nastavenými pravidly pro obě strany, vzájemně se respektující, z dítěte vyroste sebevědomá bytost s nadhledem a úctou k životu, ale především s úctou k sobě samému.

Díky však naší vědomé mysli, dokážeme podvědomé vzorce chování v daných situacích rozpoznat a postupným a pravidelným tréninkem je přeprogramovat.

Opět uvedu příklad: Po smrti mého otce v mých čtyřech letech mne i mé starší sourozence „vychovával“ otčím. Do dnes vděčím své mámě, že ve všech těžkých životních situacích s námi byla právě ona a my děti se o ni mohly o ni pevně opřít! Otčím pracoval jako stolař a při práci, která se mu občas nedařila, strašně sprostě nadával. Jako dítě jsem tím trpěla, neboť mne z jeho řevu vždy zachvátil strach a panika. V dospělosti, když jsem poznala svého milovaného muže, se naprogramované chování společně se strachem opět dostavilo. V případě, že můj drahý pracoval na zahradě či na rekonstruovaném domě, něco se mu nepovedlo a on si pěkně od plic, jako každý chlap, pro sebe zanadával, aby si ulevil, já se málem strachy rozbrečela. Rozdíl mezi mým drahým mužem a otčímem byla však v tom, že otčím si na nás dětech svůj vztek později řádně vylil. Ovšem můj drahý si zanadával a byl klid. Došlo to tak daleko, až mi můj nynější manžel řekl, že v mé přítomnosti již při práci nebude nadávat…

Stále mi to však vrtalo hlavou. Proč se vždy rozbrečím, když někdo na kom mi velmi záleží, v mé blízkosti trochu nadává? Připadala jsem si chvílema jako porcelánová květinka, na kterou se nesmí zakřičet nebo se rozsype. Měla jsem docela štěstí, že jsem po střední škole absolvovala rok na pedagogické fakultě v Ostravě, kde jedním z oblíbených předmětů byla Psychologie vývoje dítěte. Ačkoli jsem pak nakonec vystudovala stavební fakultu, přece jenom mi ten rok studia něco dal. Díky mé další horlivosti a chtivosti po vzdělání a dalších detailech jsem přišla na to, že jako děti jsem velmi ovlivňování tím, co pravidelně zažíváme ve svém dětství. Tento i předchozí článek to vše potvrzuje. Jednoduše jsem se snažila mít jako malé dítě otčíma ráda, ten nás však za své děti nikdy nepřijal a všechen vztek si pravidelně na nás vyléval. Já to očima i myslí malého dítěte nechápala, ale zato se mi emoce spojené se strachem zaryly hluboko do podvědomí a tam i zůstaly. Dostala jsem je ven snad až po roce randění s mým drahým mužem. Při každé podobné situaci jsem už, už málem zase brečela, ale dokázala jsem si postupně vše dávat do souvislostí, dokázala jsem znova poskládat celou skládačku z jednotlivých střípků z minulosti a časem se potřeba pláče zcela vytratila. Uvědomila jsem si, že vztek otčíma nebyl způsobený mnou, jak jsem se v dětství mylně domnívala, ale byla to jen jeho agresivní emoce, kterou sám nedokázal zpracovat, povznést se nad ní, vypustit ji třeba formou běhu nebo jiného fyzicky náročného sportu či ji jen uvědomit a nechat odplout, aniž by způsobila negativní změnu v jeho chování.  Zřejmě jej to v dětství nikdo nenaučil. A díky tomu faktu, že jej k naučení se ovládat a jiným způsobem vypouštět své emoce nikdo z dospělých v jeho okolí nikdy nevedl, bylo pro mne daleko jednodušší mu i postupně jeho nevhodné chování odpustit. Všechen strach a nenávist, které jsem k němu v pozdějším věku cítila, odešli pryč. Odhodila jsem je jako pytel nashromážděného odpadu, kterého jsem se dlouho nedokázala zbavit. Pochopila jsem, proč se tak choval. Pochopila jsem, proč jsem se já chovala tak, jak jsem se chovala. Potom to už vše bylo velmi snadné. Už jsou to léta, kdy se při nadávání někoho mne milého nerozbrečím, jelikož si to jednoduše řečeno neberu osobně, neboť vím, odkud vítr vane a co je skutečnou příčinou rozčilování oné osoby.

Všechno mne stálo asi rok času a práce sama na sobě. Je to více než deset let a jsem velmi hrdá, že jsem se do objevování těchto souvislostí pustila. Samozřejmě jsem mohla vše hodit za hlavu, neustále házet vinu na otčíma, dál jej nenávidět … a postupně si tak možná vypěstovat daleko větší újmu na zdraví, jen díky neustále podporovanému vzteku k jeho osobě.

Toť vše k tomuto článku. Jen podotknu ještě jednu věc. Za velice zvláštní a troufám si říci i vznešenou bytost, považuji svoji mámu. Měla velmi těžké dětství. Dva mladší sourozence, které vychovávala od svých sedmi let téměř zcela sama. Absolutně žádnou podporu od své mámy ani otce. Její dětství provázel strach, bití, nadávky … Přesto všechno i po smrti jejího milovaného manžela, dokázala své tři děti provázet životem s velmi těžkými nástrahami. Dokázala je držet nad vodou, dokázala se o ně rvát jako lvice. Intuitivně cítila a vnímala, že její děti potřebují lásku, objímání a pochopení. Dokázala se svými dětmi komunikovat bez rozdílu, že ona je dospělá a ony jsou jen obyčejné děti. Dokázala jim dát po celé dětství bezpodmíněnou lásku. Samozřejmě, že i ona někdy chybovala. Někdy byla rozčílená, někdy i na své děti křičela, někdy ji prostě ujely nervy. Ale vždy své děti objala a po takové neprávem odehrané situaci se dokázala zpříma svým dětem podívat do očí a ze srdce se jim omluvit. Jsem ji vděčná za mnohé. Jen ještě nedokáži zcela jasně pochopit, kde se v ní vzala všechna ta láska a úcta ke svým malým bytostem, vlastním dětem, když ji k tomu nikdo v dětství nevedl a zároveň ani tuto nesmírně vzácnou vlastnost nestudovala na žádné škole. Moje máma je obdivuhodná bytost a já si ji velmi vážím. Nevím, odkud tato bytost přišla a jaký zde měla na tomto světě skutečný význam a úkol. Ale jsem si jistá, že své předem naplánované povinnosti pro vstup do tohoto světa zvládla více než dokonale. Dovolte mi zde veřejně říci: „MAMI DĚKUJI“.

Autor článku: Eva Benek

Zdroj a inspirace článku: Biologie víry, autor Bruce H. Lipton, Ph.D.


Komentáře