Můžeme ovlivnit vývoj dítěte? I. část


 

Za celou dobu svého evolučního vývoje prošel člověk řadou zkušeností a jeho mozek tak získal schopnost rychle ukládat do paměti nepředstavitelné množství typů chování a názorů. Ukládání všech dat do našeho „řídícího“ orgánu se odehrává na poli proměnlivé elektrické aktivity mozku, jež lze změřit pomocí elektroencefalogramu (EEG). V podstatě lze tímto přístrojem získat „elektrický obraz hlavy“. V lidském mozku je možné naměřit varianty EEG od nízkofrekvenčních delta vln až po vysokofrekvenční beta vlny.

Doktorka Rima Laibowová ve své knize Quantitative EEG and Neurofeedback (Kvantitativní EEG a neurofeedback) uvádí projevy těchto vývojových etap v mozkové činnosti (Laibowová 1999 a 2002):

„Mezi narozením a dvěma lety věku operuje lidský mozek převážně na nejnižší frekvenci EEG,  0,5-4 cykly za sekundu (Hz), která je označována jako delta vlnění.“

„Mezi druhým a šestým rokem tráví dítě více času na vyšší úrovni aktivity EEG, které se říká theta (4-8 Hz).“

A nyní si uvědomme jednu velice zajímavou věc. Hypnoterapeuté snižují mozkovou aktivitu při sezení svým klientům na tyto nízkofrekvenční mozkové vlny, aby je uvedli do sugestibilnějšího čili programovatelnějšího stavu, ve kterém lze přepsat a následně překonat určité psychické problémy jejich klientů. Například fóbie z pavouků či z jízdy ve výtahu apod.

Nízké frekvence mozkové aktivity EEG u malých dětí, převážně mezi narozením a šestým rokem, jsou přesně tím důvodem, proč si takto malé děti dokáží zapamatovat neuvěřitelné kvantum informací, které potřebují k tomu, aby ve svém prostředí dobře prospívaly. Stokrát jste jistě u malých dětí obdivovali jejich paměť, množství slov ve svém mateřském i cizím jazyce, řadu dovedností jako je kreslení, obrácení papírových kartiček se zvířátky a jejich přesné pojmenování, množství dětmi rozpoznaných barev, tvarů, obrázků, ale i fantastickou schopnost naučit se během chvilky básničky, písničky, tanečky atd.

Děti v období mezi narozením a šestým rokem bychom mohli označit jako „čisté nepopsané diskety“, které doslova jako houby po dešti nasávají veškeré informace, se kterými se setkávají denně ve svém okolí. Tyto děti však nedokáží rozlišit, zda je daná situace myšlena skutečně vážně  a nebo si z nich jen někdo dělá srandu.

Tak například tolik rodiči oblíbené strašení svých dětí čertem a Mikulášem. Pokud dítě zrovna své rodiče neposlouchá, rodič mu pohrozí tím, že na něj zavolá čerta, který jej odnese do pekla. Dítě ze světa pohádek a příběhů chápe, kdo je čert a co je peklo, ale nedokáže si uvědomit, že vše je jen natočené režisérem se zástupem převlečených herců, kteří aplikují jen naučený scénář. Dítě se pravidelně dívá na pohádky o čertech, nedokáže rozlišit realitu od smyšleného příběhu a k tomu všemu jej rodiče pravidelně straší jeho odnesení čertem, když nebude poslouchat. Co má tohle za logiku? Postupem času z dítěte vyroste tak akorát vystrašený, zato však poslušný neurotik. A ačkoli si ve svém dospělém životě dokáže později uvědomit, že jej v dětství jen rodiče strašili, stále v jeho podvědomí bude zafixován strach z bytosti jménem čert, kterým mu bylo často vyhrožováno za neposlušnost. V jeho dalším životě už to nemusí být čert, kdo jej bude citově vydírat a přesvědčovat k poslušnosti, ale může to být například nadřízený šéf  či  egoisticky zaměřený partner, kteří jej oba mohou svou nadřazeností nutit k věcem, jenž dotyčný vůbec nechce vykonávat. Například v práci zůstávat dlouhé neplacené přesčasy či ve vztahu, pod výhružkou jeho partnera, se vždy v dané životní situaci podřídí, sklopí zrak a nadřazeného uposlechne přesně tak,  jako vždy uposlechl své autoritativní rodiče.

Tohle přece ze svých dětí vychovat nechceme! Nechceme z nich mít ustrašené a podřízené bytosti! A to vše jenom proto, že nás ve svém dětství neposlechly a například se neoblékly rychle do školy či si podle našich představ neudržovaly pořádek ve svém pokojíčku jako v hraběnčině paláci. Slyšela jsem už leccos, čím vším při „neposlušnosti“ maminky dětem vyhrožovaly. Čerty, bubáky, policisty dokonce i vlastními tatínky svých dětí! Jak má pak z malé ustrašené bytosti vyrůst sebevědomý a cílevědomý člověk, jež chová úctu a vděčnost k životu, dokáže se vždy a s nadhledem v různých situacích rozhodnout a slušně zachovat? Sebejistota a sebeúcta pramení ze silného, stabilního a především láskyplného zázemí mezi ním a jeho rodiči. A to od jeho početí až do doby, než se plně osamostatní a založí svou vlastní rodinu.

I já sama jsem měla dlouhou dobu strach z čertů a bubáků, kterými jsem byla v dětství strašená. Ačkoli jsem si vše v dospělosti dokázala uvědomit a konání svého okolí v mém dětství plně pochopit, vždy s nástupem svátku 6.12. (Mikuláš) mne zvonění zvonků a rachot řetězů velmi znervózňovalo a mé tělo reagovalo spuštěním a vyplavováním stresových hormonů. Strach z dětství uložený hluboko v mém podvědomí se vždy nezapomněl připomenout a se vším tím uvědoměním jsem za vše vinila své okolí. Další emoce vyplula na povrch, byla to nenávist a obviňování. Mé myšlenky střílely jednu větu za druhou: „To oni (rodiče, babičky, sousedi i sourozenci …), ti všichni jsou za to zodpovědní! To oni ve mně vypěstovali tento strach, kvůli němuž každý rok s příchodem svátku Mikuláše doslova trpím!“

Vy co už mne znáte delší dobu, víte, že v roce 2012 přišel velký zlom v mém životě. Od té doby jsem přehodnotila celou podstatu života, uvědomila si, co je pro mne opravdu důležité, jací lidé jsou v mém životě pro mne důležití a začala studovat nejen vše o zdravém stravování, ale především o zdravé mysli, která neodmyslitelně souvisí jako jeden pevný celek s celkovým zdravím člověka. Postupně jsem nalezla a stále nalézám odpovědi na své otázky, učím se z chyb, vzdělávám se a chápu stále víc vše, co pramení především z výchovy v mém dětství.  Díky velkému množství vzdělávací a vědecky podložené literatuře jsem postupně dokázala odblokovat řadu strachů, jež mi byly v mém dětství vštípeny do podvědomé mysli. A především jsem dokázala odpustit všem, kteří mi je v mém dětství skutečně do hlavy naprogramovali. Ačkoli nevědomky, neboť kopírovali jen chování svých rodičů či svého okolí a nikdo jim nevysvětlil, že strašení dětí v malém věku, kdy děti věří skutečně čemukoli, je může ovlivnit na celý život a téměř ve všech oblastech. Neměli takové možnosti, jako máme my, (internet, vzdělávací literatura, veřejné přednáškové činnosti vědců a odborníků), v tu chvíli si mysleli, že konají správně. Svým jednáním (strašením) jen opakovali chování těch, kteří vychovali je, leč si nedokázali uvědomit, že tím spíše svým dětem ubližují, než motivují k rychlejšímu oblečení či poctivého úklidu pokojíčku.

A když si to vezmete kolem a kolem, stejné praktiky na nás i v dospělosti zkoušejí všemožní prodejci různých produktů. Nejprve v nás vyvolají strach z možné nemoci, přesně nám popíšou vše, co by se nám mohlo stát, přidají vědecky podložená fakta o tom, že se sami vlastně ani nedokážeme bránit a na základě předem vyvolaného strachu nám jako zachránci nabídnou perfektní řešení, které nemá chybu! Jednoduše si koupíme jejich zázračné pilulky, sirupy, vitamíny a další produkty. Nikdy nezapomínejte na to, že STRACH je nejlepším marketingovým nástrojem všech dob a na základě jeho umělého a fiktivního vyvolání, především formou médií, lze skutečně vytvořit byznys století!

Uvědomme si, že tak jak jsme se vždy na základě našimi rodiči, učiteli či okolím, vyvolaného strachu (že nám vezmou oblíbenou hračku, že nám zakáží oblíbený kroužek, že si nás nebudou všímat, že nám všechny dárečky vezmou a pošlou zpátky Ježíškovi …), … jim kajícně podřídili, sklopili zrak a udělali vše, co po nás chtěli, tak stejně se díky tomuto programu hluboce usazenému v naší mysli a pod pohrůžkou vyvolaného strachu podřízeně chováme v naší práci, v našem vztahu a dokonce i před všemi prodejci zázračných doplňků stravy proti té „zákeřné chřipce“, která nás může doslova srazit na kolena. A kdybychom si náhodou nezakoupili nabízený super produkt (ačkoli založený jen na syntetice a výrazně průmyslově zpracovaný), udělali bychom ve svém životě velkou „chybu“.

Pokud si vše toto uvědomíme, daleko lépe se nám podaří všech strachů uložených v našem podvědomí zbavit a zároveň odpustit i těm, kteří nám je tam zaseli. Báječně se nám uleví, odlehčí a naše srdce zaplaví radost a štěstí. Strach zmizí a už s námi nebude manipulovat. Protože budeme vědět proč. A proto i vy vašim dětem na jejich všetečné a nekonečné otázky „PROČ“ odpovídejte vždy pravdivě a s nadhledem. Nebojte se, že jsou vaše děti malé a že to nepochopí. Děti vám to třeba nedají hned najevo, nedokáží vám to vysvětlit vlastními slovy, ale když jim povíte, že 6.12. u vás žádný  čert nebyl, že to byl sousedův Pepík, který si nabarvil obličej černým uhlím, oblékl huňatý kabát po dědovi a na rozcuchané vlasy připevnil rohy slepené z papíru, děti vás za to v pozdějším věku budou milovat a budou vám vděčné, že jste je nestrašili jako jejich spolužáky a nevypěstovali v nich  třeba i celoživotní trauma. Vaši vlastní moudrost a nadhled pak budou předávat dál svým budoucím potomkům, čímž na světě budou přibývat vyrovnané, sebejisté a moudré bytosti, které jakoukoli manipulaci postavenou na základě citového vydírání a strachu jednoduše prohlédnou a nenechají se ničím a nikým zmanipulovat.

Navíc manipulací a strachem vědomě ovlivňujeme imunitní systém svých dětí. Při strachu se v lidském těle zvyšuje hladina stresu, tělo vyplavuje stresové hormony a v tomto pravidelném koloběhu lze jednoduše a bezhlavě postupně snižovat úroveň a funkčnost imunitního systému. Tělo je vnitřně unavené, vystrašené, zmatené … na základě toho zeslábne a onemocní.

Představte si dvě stejně staré děti. Jendo je každý den svými rodiči a okolím strašeno, je mu vyhrožováno, je mu nadáváno do spratků a hlupáků a druhé dítě je každý den milováno, objímáno, je mu pravdivě vysvětlováno,  jak to vlastně ten strejda myslel, když ho strašil čerty a jinými příšerami … jsem si jistá, že ačkoli budou obě dvě děti vystaveny kontaktu s třetím dítětem, jež zrovna trpí chřipkou, větší pravděpodobnost onemocnění je vždy u prvního vyděšeného neurotického dítěte, než u druhého, vyrovnaného dítěte, které má díky svým moudrým rodičům, jež mu vždy na jeho kladené otázky pravdivě odpoví, daleko silnější imunitní systém, jelikož nevyrůstá ve stresu, který prokazatelně likviduje přirozené obranné reakce těla proti mikrobům.

To je i důvod, proč tak často onemocní děti, jež začaly chodit do školky oproti již obrněnějším vrstevníkům. Tyto malinké děti jsou najednou ve třech letech bez své maminky, která je zrovna v jejich období, tím nejpevnějším sloupem s dokonalým základem, o nějž se mohou opřít. Děti ve svých třech letech nepochopí, že je maminky jen daly do školky a po obědě si pro ně přijdou. Děti najednou cítí strach, bezmoc a nepochopení, proč tam s nimi jejich máma není. O to horší je situace, když ve školce nemají staršího sourozence či známého kamaráda, ke kterému by se mohly uchýlit pod ochranná křídla. Neuznávám tvrzení různých psychologů, jež na společných sezeních ve školkách rodiče přesvědčují o opaku, že dítě musí mermomocí ve školce předat učitelkám a rychle utéci, ačkoli jejich dítě řve jako lev, brečí a dožaduje se přítomnosti maminky. Dítě se od své matky začne postupně oddělovat teprve ve svých šesti letech. Začíná si být čím dál tím víc jisté samo sebou. Do šesti let je dítě plně napojeno na svou mámu. Někteří to označují za rozmazlenost, za „mamánkovství“, ale dle mého názoru je to přesně naopak. Pokud maminka věnuje maximální pozornost a bezpodmíněnou lásku svému dítěti především v období od početí do nejméně šesti let věku, získá tím sebejisté, vyrovnané, zdravé a spokojené dítě, jež ji za její péči v tomto stěžejním období bude vděčné po celý život. Je ovšem smutné, že společnost je nastavená tak, že dítě musí ve třech letech do různých výchovných zařízení a maminky do práce. Ale to je opět téma na jiný článek.

Poslední věc, kterou k tomuto článku přidám je ta, že jste možná při čtení článku nabyli dojmu o mé dokonalé rodičovské péči. V tomto případě vás však uvedu v omyl. Nejsem dokonalá máma ani nikdy nebudu. Dělám spousty chyb a přešlapů. O to víc se je však snažím dítěti vysvětlit, uvést na pravou míru a i se za ně omluvit. Ano omluva je skvělá, pokud dítěti křivdíte. Dítě vám odpustí a nebude si svou nenávist vůči vám v sobě nosit po celý život.  Tak například jsem ve spěchu třídila malé oblečení a před očima své malé dcery chtěla z jejího šatníku vyřadit, sice velice rozkošné, ale již velmi malé šatičky. Dcerka je vážně miluje a v tu chvíli nedokázala pochopit (jsou ji čtyři roky), že ji šaty vezmu. Rozplakala se, já v tu chvíli nic nevysvětlovala, neboť mne honil čas. Přes vzrůstající nářek jsem i já více znervózněla a řekla svému dítěti, že se chová jako „rozmazlená Marfuša“! A to byla chyba. V tu chvíli jsem si nedokázala uvědomit, jak moc důležité a jak velký vztah má dcera k oněm šatům a navíc jsem ji označila za někoho, z koho si při koukání na pohádku o Mrazíkovi jen děláme srandu, za někoho kdo je lenivý a v čemkoli absolutně neschopný. Mou dcerku to velice ranilo, zvláště od mámy, která je pro ni v tuto chvíli středem vesmíru. Rozplakala se ještě víc a utekla pryč.

V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem sama brečela, když mi má maminka vyřadila oblíbenou modrou sukýnku s bílými puntíky, kterou jsem nade vše jako malé dítě milovala. A také jsem si vzpomněla, jak jsem se cítila, když mi v rozčilení má máma vynadala, ačkoli jsem ji vnímala jako anděla a světlo svého života.

Ty báječné rozkošné šaty jsou pro mou čtyřletou dceru stejně důležité, jako pro mne zrcadlovka, na kterou fotím tolik oblíbené recepty, natáčím tolik mne bavící videa apod. Mám k ní vztah, pomáhá mi v tom, co dělám tak ráda. Stejný vztah má mé dítě k šatům, které jsem ji chtěla už vyřadit.

Možná se nyní usmíváte, ale pro čtyřleté dítě je stejně důležité zachránit topícího se plastového dinosaura z vany, jako pro vás zachránit topící se mobilní telefon ze záchodové mušle!

Jaké bylo tedy řešení celé situace? Vzala jsem si malou k sobě a upřímně se jí omluvila. Vysvětlila jsem jí své rozčílení z důvodu nedostatku času a pověděla ji příběh ze svého dětství, kdy jsem stejně jako ona teď, plakala nad vyhozenou modrou sukýnkou, která byla pro mne v tom jistém období velmi, ale velmi důležitá. Tím jsem ji dala najevo, že jsem udělala chybu, a také to, že plně chápu její situaci a důvod k tomu srdceryvnému pláči, konkrétně kvůli oněm šatičkám. Malá se v tu chvíli uklidnila, mé vysvětlení pochopila, mou omluvu přijala a šatičky jsme schovaly do skříně zpátky. Ale nebojte se, není to takto s každým kouskem oblečení … Samozřejmě řeším situace vzniklé u čtyřletého dítěte a nedovolím si rozdávat rady, jak se zachovat při konfliktech například s puberťáky. Proto vše výše uvedené berte vztažené k aktuální situaci.

Jen v krátkosti nastíním jeden příběh. „Maminka se táže jednoho moudrého muže, co má dělat s pubertálním synem, který každý den jen sedí za počítačem a hraje bojové hry. Už si s ním neví rady. Ten muž se na ni zpříma podíval a odpověděl, že neví, co s ním má dělat nyní, ale ať si vzpomene, co svému synovi udělala před tím, než začal celé dny vysedávat u počítače.“

Jak jsem už uváděla, s rodičovským prováděním starších dětí nemám zkušenosti, ale má domněnka je taková, že dítě mohlo mít během svého života málo pozornosti svých rodičů, když vyrůstalo. Možná zažilo řadu nepochopení, když jako malé žadonilo o jejich náklonost. Možná bylo se svými zvídavými otázkami často rodiči odmítáno z důvodu únavy a vyčerpanosti obou rodičů, a aby jim už dalo pokoj, v čase kdy přišli unavení z práce, vrazili mu do rukou mobil či jiné podobné zařízení a tak konečně měli svatý pokoj. Dítě časem přestalo chodit za svými rodiči a žadonit o pozornost, protože si nalezlo jinou zábavu, která byla na základě mnoha odmítnutí daleko přitažlivější. Ano přesně tak, byl to pro něj prozatím neprozkoumaný svět PC.

Autor článku: Eva Benek

Zdroj a inspirace článku: Biologie víry, autor Bruce H. Lipton, Ph.D.

 

 


Komentáře