Lidské programování II. část

Rodiče jako genetičtí inženýři ...


Nejednou jsem si ve svém životě říkala, proč jsou někteří lidé od malička tak průbojní, sebejistí, svým způsobem autoritativní a ve svém dospělém životě velmi úspěšní oproti těm, kteří jsou velmi bojácní, ze všeho jen mají strach, od svého dětství se doslova krčí v koutě, ačkoli jsou to třeba jedničkáři s mnoha talenty a schopnostmi. Jsem si jistá, že jste podobné situace ve svém dětství také zažili. Někteří z vašich spolužáků byli ve třídě dominantní se spoustou obdivovatelů a ctitelek a někteří zase seděli tiše v lavicích, nechávali si líbit úšklebky a posměšky dalších dětí. Možná, že jste dokonce patřili do jedné z těchto skupin.

Jaký je rozdíl mezi dětmi, jež jsou natolik sebevědomé a nebojí se říct nahlas svůj názor a mezi dětmi, které jen při sebemenším konfliktu sklopí zrak a raději se svému okolí podřídí? Domnívám se, že odpověď nalezneme v následujícím článku.

Každé dítě, které se narodí, má základní instinkty, kterými se řídí. První z nich je zákon přežití a s tím spojené sání mateřského mléka. Instinkty jsou zabudovaná chování, jež jsou základní pro přežití všech lidí. Další mezi velmi jasné instinkty patří například útěk před dravým zvířetem ve volné přírodě či rychlé ucuknutí ruky z rozžhavené trouby.

Se vzrůstajícím věkem však děti velmi často přebírají vzory chování svých rodičů. Například takový strach z vody. Předpokládám, že každé novorozeně vodu miluje. Přece v ní jen strávilo devět měsíců svého života v matčině těle. Avšak po narození jej někteří rodiče při každém dalším kontaktu s vodou tak vyděsí, že natrvalo z této tekutiny získá strach. Malé dvouleté dítě je fascinováno bazénem plným vody či tekoucí říčkou v lese. Jakmile se k vodě přiblíží, rodiče vystřelí jako šípy a okamžitě dítě strhnou na stranu s velmi zvýšeným a vyděšeným hlasem v tu chvíli křičícím, aby se už nikdy k vodě nepřibližovalo, neboť by se mohlo utopit. Pokud se taková situace opakuje stále dokola, dítě nabyde dojmu, že voda je něco velmi životu nebezpečného. Po čase na to však doplácejí obě strany. Dítěti je už šest let, rodiče se jej snaží usilovně naučit plavat, neb z něj chtějí mít mistra světa v závodním plavání, ale dítě se vody bojí. Jednoduše řečeno, rodiče v něm po celé čtyři roky života pěstovali strach z vody, který se usadil hluboko do podvědomí jejich dítěte a kdoví, zda se mu jej někdy podaří překonat.

Jak bychom tedy měli jako rodiče v takovém případě jednat? Trpělivě a s láskou a hlavně s velkým časem věnovaným právě svému dítěti. Pokud je dítě malé a mermomocí se chce podívat k řece či okoupat v bazénu, je důležité jít jako rodič k tomuto místu s dítětem. Ve vodě si hrát, dovádět, dbát na jeho bezpečí, aby měl z koupání a cachtání jen a jen radost. Když dítě povyroste, je mu třeba výrazně zdůraznit, že samo k tekoucí říčce u naší zahrádky jít nesmí, ale pokud bude chtít přece jen k vodě jít, vždy musí říct mamince nebo tatínkovi, aby jej doprovodili. Ovšem rodič musí na takovou žádost s dítětem vždy jít! Nesmí jej odbít, že zrovna nemá čas. Pokud tak učiní, jednou, dvakrát, třikrát…, dítě nabyde dojmu, že po čtvrté dostane stejnou odpověď. Příště už se raději neptá a jde samo bezmyšlenkovitě vodu prozkoumat. V těchto případech pak může dojít k nebezpečným situacím, kdy je dítě ohroženo na životě.

 

 

Uvedu další příklad:

Představte si situaci prvního dítěte, jež vyrůstá v prostředí, ve kterém neustále každý den dokola od svých rodičů slyší tato slova: „Jsi k ničemu!“ „Kdo se s tebou má pořád otravovat!“ „Co si o sobě myslíš, ty malý smrade!“ „Co pořád otravuješ!“ …

Nyní si představte situaci druhého dítěte, jež vyrůstá v prostředí, ve kterém se k němu rodiče chovají tímto způsobem: „Jak se dnes máš maličký?“ Co se ti dnes povedlo?“ Je skvělé, že se věnuješ tomu, co tě baví.“ Potřebuješ s něčím poradit?“ Chceš mi povědět, jak si se dnes měl?“ „Něco se ti nedaří? „Zkoušej to dál, přemýšlej, vymýšlej, vycházej ze všeho, co máš nyní k dispozici, úplně se do toho ponoř, pokud na to nepřijdeš ani potom, podíváme se na to spolu.“ …

Které ze dvou dětí bude ve svém budoucím životě úspěšnější, sebevědomější a vždy si s každým problémem poradí, aniž by házelo flintu do žita? Myslím, že uvažujeme stejně. Druhé dítě. Toto druhé dítě bude stejné vzorce chování aplikovat i u svých dětí. Naučí je být samostatné, postavit se problémům čelem, řešit je, neodkládat na později a naučí je také, jak za pomoci každodenní píle a disciplíny se stát ve své životě úspěšným.

První dítě má na výběr ze dvou variant. Buď bude ve svém dospělém životě aplikovat stejné vzorce chování i u svých dětí a nebo si vše, co jemu v dětství vadilo uvědomí a i když z řadou chyb a omylů, se bude ke svým dětem snažit chovat tak, jako v případě druhého dítěte. To proto, aby z nich vyrostly sebevědomé, samostatné, ohleduplné a úspěšné bytosti, které při každém problému nestrčí hlavu do písku a budou lepšími bytostmi, než jejich rodiče. Každý učitel si přeci přeje, aby vychoval žáky ještě moudřejší, než je on sám.

Proto tady vždy buďme pro své děti. Ony si nás nějakým způsobem vybraly. Spoléhají na nás, že se o ně postaráme, že jim budeme báječným vzorem, ze kterého budu čerpat po zbytek svého života. Že jim pomůžeme se zorientovat v tom, co je bube bavit a naplňovat po celý jejich život. Ať už to bude umění, sport, programování, či práce se zvířaty i lidmi. Formou hry, zábavy by si měly děti postupně vyzkoušet všechny dovednosti, které vás jen napadnout a mezi nimi si vybrat. Není to o tom, že jeden týden vaše dítě baví kytara a druhý by zase nejraděj strávilo celý na hřišti s míčem. Děti si samotné musejí vybrat, k čemu je vede jejich srdce. Není třeba je označovat za „lemply“, které každou chvíli baví něco jiného. A není ani vhodné se jim pošklebovat, že kluky baví tančit společenské tance a holky programovat počítač. Je důležité jejich vášeň ze strany rodiče podpořit, ať si myslí každý, co chce! Jedině tak docílíme toho, že naše děti budou ve svých životech dělat to, v co věří a co naplňuje jejich srdce radostí, vášní a obrovskou smysluplností.

A i když jako rodič uděláte chybu, například v jednu chvíli nevěnujete pozornost svému malinkému dítěti, které mermomocí řve, protože mu upadl do umyvadla plného vody malý dinosaurus, tak ji lze vždycky zpětným chodem napravit. „Topící“ se dinosaurus v umyvadle je pro vaše malé dítě stejně nepříjemná situace, jako pro vás samotné, kdyby na místě dinosaura byl váš nejnovější fotoaparát! Stejně jako vy máte určitý vztah ke svému přístroji, stejným způsobem dítě vnímá jeho vlastní hračky, ke kterým má zase svůj vlastní vztah. Pokud jste se při koupání na dítě rozčílili, a dali mu najevo, že nějaký dinosaurus vás vůbec nezajímá, ale co vás zajímá je to, že vaše malé by už mělo dávno spát, pro malé dítě to může být zklamání od někoho, kdo jej má na tomto světě chránit. Když pak na to při uspávání své ratolesti přijdete, že jste zřejmě měli dinosaura zachránit, není vůbec nic špatného ani ponižujícího svému maličkému povědět o své chybě, omluvit se a říct, že jste si, sice pozdě, ale přesto uvědomili, jak důležitá hračka to pro vaše děťátko je. Samozřejmě ve starším věku dítěte už k takovým událostem přistupujeme vždy s nadhledem, jelikož rostoucí a stále moudřejší dítě může vaší situace zneužít, jen aby vás přesvědčilo, že ještě nechce jít spát, ale že je nyní nesmírně důležité zůstat další dvě hodiny ve vaně, jelikož musí zachraňovat „topícího“  dinosaura. Proto vždy musíme přihlédnout k situaci a času vzhledem k věku a stavu našeho dítěte, ve kterém se zrovna nachází. Situace jsou to kolikrát ošemetné, ale s trochou humoru, nadhledu a především bezpodmínečné rodičovské lásky, lze vždycky vše vyřešit ku prospěchu rodičů i jejich dítěte.

Stejnými způsoby v podobných situacích, vždy s klidem i rozvahou, dokážete své dítě naučit řešit se stejným klidem a nadhledem řadu vyhrocených a protivných situací v jeho vlastním budoucím životě. Například vaše dítě bude vedoucím manažerem v určité profesi, ve které bude mít pod sebou řadu lidí. Na pracovišti vznikne konflikt, který se pak v nadávkách od zaměstnanců převede přímo na vašeho již dospělého a zkušeného potomka. Díky tomu, co jste jej naučili v jeho mládí, jak v klidu, vždy slušně, s nadhledem a s rozvahou řešit konflikty, vaše dítě celou situaci velmi moudře vyřeší. Namísto toho, aby se na své podřízené rozčílil jak rozzuřený býk a ve finále byl z malého konfliktu dokonalý firemní skandál.

Vím, že to není vždy jednoduché. Ideální případy ani přesné návody neexistují. V každé situaci jen musíte spoléhat na vlastní vnitřní moudrost a intuici, vycházející z vašeho srdce.

O tom všem výše uvedeném by se dalo hovořit jako o lidském „programování“. Ve své podstatě to tak je. Vždy však přemýšlejme každý sám za sebe. Budeme své děti “programovat“ sami, svými vlastními úsudky, s maximální láskou a moudrostí, ačkoli jsme sami byli vychováni zcela jinak (křikem a bitím), budeme se sami nadále vzdělávat, jak můžeme s veškerou přirozeností a rodičovskou láskou svým dětem poskytnout to nejlepší, co jen dokážeme? A  nebo tuto „výchovu“ předáme jiným institucím, protože je to pro nás pohodlnější a jednodušší …?

Autor článku: Eva Benek

Zdroj a inspirace článku: Biologie víry, autor Bruce H. Lipton, Ph.D.


Komentáře