Lidské programování I. část

Rodiče jako genetičtí inženýři ...


Celý život nám média, škola i celá odborná veřejnost vtloukává do hlavy, že geny se dědí z generace na generaci. Rodiče při zplození svého potomka předají geny svým dětem a pak už v jejich životech hrají jen druhé housle. Většina rodičů se pak domnívá, že se stačí o své děti starat formou živení a šacení a jejich předem definované geny se už postarají o celý budoucí život jejich potomků. Tyto myšlenky jsou nám po celý život, prostřednictvím společnosti, ve které žijeme, tak vsugerovávány, že nám pak připadá naprosto logické a normální po několika letech od narození našich potomků je umístit do předškolního zařízení či vložit do náručí na celé dny paní na hlídání. Je pochopitelné, že z důvodu možné ztráty zaměstnaní je to v mnoha případech jediné řešení většiny maminek. Ale stále si myslím., že systém by měl být nastavený zcela jinak. Podpora maminek s dětmi na mateřské i po celý předškolní věk dětí by měla být ze strany společnosti maximální. Ale to už je téma na jiný článek.

Co nebo kdo tedy určuje to, jaké osobnosti nakonec budou naše děti, jak na tom budou se svým zdravím a celým životem? Ano přesně tak, jsou to rodiče a prostředí, ve kterém vyrůstají. Ve většině případů to rozhodně není zásluha zděděných genů. Doktor Thomas Verny, průkopník v oblasti prenatální a porodní psychiatrie uvádí: „Zjištění prováděná po celá desetiletí dokazují nade vší pochybnost, že rodiče mají nesmírný vliv na duševní a tělesné rysy dětí, které vychovávají.“ (Verny a Kelly, 1981).

Tento vliv začíná ne po narození, ale už před narozením. Malá lidská tělíčka vyvíjející se v matčině děloze nejsou žádné jednoduché bytosti, jež necítí bolest a nic si nepamatují. Tato nádherná stvoření mají svůj život před narozením v děloze, který z dlouhodobého hlediska hluboce ovlivňuje jejich zdraví a chování. „Kvalita života v děloze, v našem dočasném domově před narozením, programuje náš sklon k onemocnění koronárních artérií, mozkové příhodě, diabetu, obezitě a mnoha dalším zdravotním problémům v pozdějším životě,“ říká doktor Peter W. Nathanielsz v knize Life in the Womb: The Origin of Health and Disease (Život v děloze, aneb O původu našeho zdraví a nemoci), Nathanielsz, 1999.

Nathanielsz píše: „Narůstá počet důkazů o tom, že programování celoživotního zdraví prostřednictvím podmínek v děloze, je stejně důležité, ne-li důležitější, než naše geny a že tyto podmínky, spolu s geny, určují, jak na tom budeme v životě duševně i fyzicky.“

Nathanielsz hovoří o takzvaných programovacích „mechanismech“ jako o epigenetických mechanismech, díky kterým řídí činnost genů převážně podněty z prostředí. Tento doktor tvrdí, že rodiče mohou prenatální prostředí zlepšit. Mohou se tak skutečně stát doslova genetickými inženýry svých dětí.

„Schopnost jedinců reagovat na podmínky prostředí, jež vnímají jejich matky před narozením, těmto jedincům umožňuje optimalizovat genetický a fyziologický vývoj tím, jak se přizpůsobují tomu, co prostředí naznačuje.“ „Pokud jedinec zažívá nepříznivé nutriční a environmentální podmínky během vývoje plodu a těsně po narození, může se tato život posilující epigenetická plasticita lidského vývoje zhatit a vést ve vyšším věku k řadě chronickým onemocněním.“ (Bateson et al. 2004, Biologie víry, Bruce H. Lipton, Ph.D)

Pokud je během svého těhotenství maminka v neustálém chronickém stresu, ať už z důvodů existenčních (nedostatek financí) nebo naopak z přemíry pracovní stresující činnosti v jejím oboru podnikání, je naprosto zřejmé, že vyplavované stresové hormony v jejím těle ovlivňují do jisté míry i tělo nenarozeného dítěte. Což je pro něj v tomto životním stádiu velká zátěž. Jakékoli emoce, které maminka během svého těhotenství prožívá (strach, radost, bolest …), to vše prožívá její nenarozené miminko s ní. Ženy vystavené velkému napětí ve svém těhotenství, pramenící z hádek, ale i třeba ze zrovna matkou sledujícího kriminálního filmu, negativně ovlivňují plod vyvíjející se v jejím těle. Jednoduše řečeno, vše co na emocionální úrovni prožívá těhotná žena, její miminko vnímá a stejným způsobem působí i na něj samotné. Kdysi dávno mi jeden moudrý člověk řekl: „Těhotná žena by se měla dívat jen na samé hezké věci, které jí přinášejí radost.“  A měl pravdu. Kdykoli jsem v mém druhém těhotenství prožívala chmurné chvíle, vzpomněla jsem si na něj a začala si prohlížet třeba krásné snímky přírody a zvířat. Dívala jsem se na přírodovědné dokumenty, malovala jsem obrázky, poslouchala vážnou hudbu, která má nepopsatelné léčivé účinky a dokonce jsem i napsala knihu „Raw food jako zážitek“. A doporučuji to i vám. Pokud se cítíte sklesle, vyděšeně, ve stresu, změňte to v jednom okamžiku tím, že budete věnovat pozornost jen tomu, co vás baví a z čeho máte radost. Předešlý strach i napětí se rozplyne jako pára nad hrncem, vaše buňky budou jásat společně s vámi a samozřejmě i vaše děťátko, které nosíte pod srdcem, bude klidné, radostné a spokojené.

Tak jako prostředí ovlivňuje nenarozené dítě v matčině děloze, tak stejně jej ovlivňuje i po jeho narození. Existují fascinující nové výzkumy, jež zdůrazňují význam správného rodičovství, při vývoji mozku. „Rostoucímu mozku dodává společenský svět ty nejvýznamnější zážitky, které ovlivňují expresi genů, jež určují, jak se navzájem neurony spojují a vytvářejí nervové dráhy, které dávají vzniknout duševní činnosti.“ (Daniel J. Siegel, The Developing Mind (Vývoj myšlení, Siegel 1999).

Jednoduše řečeno. Každé novorozené miminko potřebuje láskyplné a pečující prostředí k aktivaci genů, které vedou k rozvoji zdravého mozku.  Nejnovější vědecké výsledky tak jasně popisují, že rodiče vědomě pokračují v práci genetických inženýrů i po narození svého dítěte. (Biologie víry, Bruce H. Lipton)

Autor článku: Eva Benek

Zdroj a inspirace článku: Biologie víry, autor Bruce H. Lipton, Ph.D.


Komentáře